Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

Jarmila Johnová novinářka a členka hnutí Pražské matky

Uplynul rok od ničivých povodní - a Praha už nechce ani slyšet o změnách, které byly loni po velké vodě zavedeny v dopravě.

Přestože to byla z nouze ctnost, je třeba přiznat městu zásluhu, že uspokojovalo dopravní nároky tím nejméně škodlivým a zároveň nejefektivnějším způsobem.

Co se vlastně stalo? Povodně přinutily představitele města ke kroku, k němuž jinak nenalézali ani osobní odvahu ani politickou podporu: z širšího centra na měsíc zcela vykázali individuální automobilisty kromě těch, kteří v centru bydlí. V dalším měsíci zůstal automobilový provoz výrazně omezen.

Po celou tu dobu se všichni Pražané podíleli, byť ne z vlastní vůle, na dalekosáhlém experimentu. V centru se přepravovali pouze tramvajemi, autobusy, po železnici, pěšky a na kolech.

Město si tak mělo možnost vyzkoušet, jak výkonná je hromadná doprava, není-li omezována auty. Pražané všech generací a kategorií, mnozí prvně v životě, zakoušeli slasti městských promenád bez hluku a zápachu.

Zjistila jsem, že cesta pěšky z Vinohrad na Malou Stranu, kde pracuji, mi trvá jen o deset minut déle než tramvají.

Začala jsem tedy pravidelně do práce chodit a každodenní procházka zklidněným městem se pro mě stala příjemným návykem, který jsem neopustila ani v největších mrazech.

A co bylo na pražském experimentu nejzajímavější? Že byl nade vší pochybnost úspěšný. Přestože osobní přepravu převzaly za metro a automobily tramvaje, autobusy a železnice, dopravní systém ve městě navzdory všeobecnému očekávání nezkolaboval.

Díky pruhu pro autobusy se lidé ze Severního města dostávali po magistrále do práce dokonce o 15 minut dříve než za normálního stavu, cestou po železnici namísto popojíždění autem z okrajů města ušetřili ještě více času.

Tramvaje i autobusy bývaly sice nacpané kvůli uzavřenému metru, jezdily však rychleji, přesněji a pravidelněji, než kdykoli předtím. Dopravovat se po městě na kole bylo příjemné a vcelku bezpečné.

V Praze se dokonce projevila i výrazná občanská snaha o zachování těchto výhod. Petici s názvem Město pro lidi podepsalo deset tisíc lidí.

Volají v ní např. po zřízení metropolitních linek železniční dráhy, jakési obdoby německé S-bahn, navrhují zavést pruhy vyhrazené pro autobusy na všech víceproudých komunikacích směrem do centra a požadují uzavření Pražské památkové rezervace pro automobilisty, s výjimkou residentů.

Jenže radní se s občany nebaví a na zasedání pražského Zastupitelstva nenechali autory petice ani promluvit.

Městští radní tedy dlouho experimentovat nevydrželi a veškeré vymoženosti z doby popovodňové opět zrušili. Nejenže zmizel autobusový pruh na magistrále, ale zrušeny tu byly i přechody pro chodce.

Chodit městem je zase jako za trest, cestovat tramvají je o nervy a jízda na bicyklu je dobrodružství pro kaskadéry. Současný stav pražského dopravního systému je vcelku neutěšený: ulice ucpané auty, zablokované tramvaje, všudypřítomný smog a nesnesitelný hluk.

Jestliže doprava v Praze nezkolabovala po loňských povodních, bojím se, že se zhroutí po letošním suchu. Přitom stačilo tak málo.

Radní nemuseli ani vykazovat politickou odvahu k dalším riskantním tahům, mohli se jen přidržet vyzkoušeného experimentu a sklízet zasloužený mezinárodní, dokonce snad i národní obdiv.