Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

Viktor Šlajchrt publicista a kritik

Výročí vybízejí k ohlížení a přehodnocování. Znovu se dozvídáme, co se to vlastně v srpnu před pětatřiceti lety dělo, jaká slova padala na scéně a k jakým rozhodnutím docházelo v zákulisí.

Mlha dohadů, obhajob a zraněných citů se postupně rozptyluje, obraz získává rok od roku jasnější kontury a pomalu dozrává k definitivní formulaci v učebnicích dějepisu.

Ta ovšem nemusí vyplynout z vyššího poznání, ale třeba i z jisté demence. Jak člověk stárne, zapomíná. Namlouvá si, že tak svou paměť zbavuje podružností, jenže z ní možná vytěsňuje to nejpodstatnější.

Při rekapitulacích v tisku a televizi vyrůstají figury protagonistů událostí před pětatřiceti lety s Dubčekem a Brežněvem v čele do olbřímí velikosti.

Prvořadý význam je přikládán projevům, manifestům, rezolucím a usnesením, jako by čas probáhal výhradně v jednacích sálech a na schůzích.

Já tehdy liberální naděje pochopitelně také vítal s nadšením, ke schůzování jsem však ještě nedozrál. Trávil jsem ono jaro zčásti ve škamnách prvního ročníku žižkovské SVVŠ, jak se tehdy říkalo gymnáziím, zčásti nezávaznými procházkami se spolužačkami.

Vzhledem k humanitně franštinářskému zaměření jsme byli převážně dívčí třídou. Koncem prázdnin vjely přímo do ulic tanky, a když po čase zacouvaly do lesa, opět se jednalo, hlasovalo a vylučovalo, dokud do olbřímí velikosti nevyrostla jiná garnitura.

Nejosobněji se mne dějiny dotkly nějakých čtrnáct dní po invazi, když začala škola. V celém druhém ročníku chyběla zhruba pětina žáků, v naší třídě splužaček. Zmizely i s rodiči v exilu.

Nejméně tři z nich jsem v duchu řadil ke svým prvním láskám a Evě Sch. jsem to dokonce prozradil, když jsem se jí v prvním ročníku plaše dvořil.

Ani jsem nedoufal, že bych je někdy mohl mít, nyní jsem však s jistotou věděl, že jsem o ně definitivně přišel. O deset let později jsem s druhou vlnou emigrace ztratil i řadu svých druhých lásek.

A po pětatřiceti letech bych na všechny ty báječné holky málem zapomněl, zatímco potentáti, kteří se do dějin vepsali hlavně neumětelstvím, mi pořád straší v hlavě. Takhle je lidská paměť zvrácená.

Občas se o některých svých vrstevnicích dozvídám, kam je zavál osud. Eva Sch. žije v Tel Avivu. V Austrálii vytvořily mé první i druhé lásky celou enklávu. Hodně jich je v Kanadě, pár v Kalifornii a tři svým půvabem okrášlily Francii.

Připadám si jako mnohonásobný pozůstalý. Ač časké vojsko nikdy pořádně neválčilo, kladou se na kVítkově oficiální věnce k hrobu neznámého vojína. Neznámé emigrantky nikdo nepřipomíná, i když jsou rozesety po celém světě a rozhodně také stojí za vzpomínku,.