Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

Ivan Klíma spisovatel

Naše historie je plná zvratů, krátkých chvil velkých nadějí a dlouhých epoch nadějí zklamaných.

Naše dějiny jsou dějinami okupací a režimů, které většina lidí nepovažovala za své. Jsou to dějiny zápasu o přežití.

Takové dějiny nemohly zůstat bez vlivu na myšlení i chování lidí a tak občas slyšíme či čteme, že jsme národem, který se dovede všemu přizpůsobit, s každou vládou nějak vyjít, v nejlepším případě, že jsme národem Švejků.

Nesouhlasím s tím. Za obou okupací, které jsem zažil, bylo mnoho lidí, kteří se nepoddali, kteří se chovali charakterně a statečně.

Zvykli jsme si hledat na všem, co nás potkalo, spíš to záporné. Před pětatřiceti lety nás postihla poslední okupace. Ta jistě zklamala naděje na svobodnější život a ve svých důsledcích zasáhla život národa.

Ale zároveň právě tato okupace, způsob, jak proběhla, jak byla lživě zdůvodněna, z mezinárodního hlediska znamenala počátek naprostého pádu světového komunismu, jeho diskreditaci.

Češi stejně jako lidé po celém světě pochopili marnost, lživost a proradnost komunistické doktríny. Význam tohoto poznání nelze ani docenit.

Když tedy komunistický režim padl a my se dočkali svobody, opět jednou se lidé poddali velkým nadějím.

Tentokráte nenásledovala nová okupace, svoboda trvá, přesto, jako bychom to jinak ani nedovedli, pro mnoho lidí už opět začíná epocha zklamání.

Připadá jim, že svoboda přinesla jen mordy, krádeže, tunelování, korupci neslýchaných rozměrů, úpadek mravů, politikaření - už se nedá než rezignovat, ani k volbám nestojí za to chodit.

Opět nesouhlasím. Jistěže je mnoho nepoctivosti, krádeží i korupce, ale to vše bylo, je a bude u nás i ve světě. Za komunismu se o podobných jevech nemluvilo, dnes se o nich vrchovatou měrou hovoří.

Mediální obraz života vzbuzuje v lidech dojem, že žijí uprostřed zločinné společnosti. To je nedorozumění.

Informace o tom, co se děje podvodného či zločinného, v nás nemá vzbudit pocit zoufalství či rezignace, má nás naopak vyburcovat k tomu, abychom jednali, abychom si uvědomili svoji zodpovědnost za stav společnosti.

Je u nás dosti lidí, kteří dokáží jednat s cílem zamezit zlu.

Mám na mysli třeba ty, kdo před časem demonstrovali, když se jim zdálo, že je ohrožena nezávislost veřejnoprávní televize, či aktivisty Greenpeace, kteří šplhají na tovární komín, aby upozornili na zamoření země v okolí chemičky, nebo ty, kdo zakládají sdružení, aby hájili svoji obec před záměry nějaké průmyslové lobby.

Ti všichni svými činy zároveň odmítají náš odvěký pocit, že jsme jen pasivními objekty dějinné nespravedlnosti. Měli by se za to těšit všeobecnému uznání.

Neboť rezignace, pocit, že stejně nic nezmůžu, je pro svobodnou společnost nebezpečná, podvazuje totiž naše síly podobně jako okupace.