Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

Miloš Rejchrt evangelický farář

Malé východočeské městečko s napětím očekávalo na průjezd okupačních jednotek do vnitrozemí.

Pancéřovaný konvoj se sunul od hranic nezadržitelně, ale pomalu, takže na přípravu manifestačního odporu bylo dost času.

Transparenty na náměstí v latince i azbuce vyzývaly okupanty k návratu domů a žádaly Lenina,aby se probudil, neboť Brežněv se zbláznil.

Tu se na náměstí objevilo auto s pařížskou poznávací značkou, s totálně dezorientovaným řidičem a psychicky už rozloženou osádkou.

Toužili jsme být domovem tam, kde se nepěstuje mezi státy a národy bratrství, ale sousedství

Rodinka francouzských turistů se vracela z Polska, ale zabloudila: rozcestníky směr Paříž nebo alespoň Praha nikde, pouze Moskva 1800 nebo Varšava 500.

Za chvíli se vysvětlování cesty nebohým zbloudilcům proměnilo v malý tábor lidu a politické školení: je to prachsprostá okupace, ale oni tomu říkají tomu bratrská pomoc, my chtěli jen víc svobody, žít jako vy, a oni na nás poslali tanky.

Mítink skončil v slzách a objetí, osádka vozu byla vybavena na další cestu lahvemi limonád, velkým bochníkem chleba a hlavně zaúkolována: všechno, co jste tu viděli, povězte doma.

S odstupem času jeví se mi tato drobná epizoda jako velmi významná. Za pražského jara se heslo "Zpátky do Evropy" tu a tam ozvalo, ale jako požadavek extremistický, dodatečně hodnocený jako vysloveně kontrarevoluční.

Však oficiálně se zdůvodňovala nutnost bratrské pomoci tím, že jakési temné síly usilovaly o vytržení Československa z rodiny socialistických zemí.

Rok po srpnové okupaci, když normalizační režim ospravedlňoval svůj vlastní ozbrojený zásah proti občanům své země, ve svých propagačních tiskovinách obvinil z organizace pouličních demonstrací jakési temné zahraniční síly a jako důkaz podal fotografii černého mercedesu na Václavském náměstí, s poněkud rozmazanou, ale určitě západní poznávací značkou.

Promoskevský komunistický režim byl jednoduše protizápadní. Vítání francouzského vozidla na náměstí městečka, kde Božena Němcová chodila do školy, bylo v srpnu '68 spontánním projevem touhy po Západě, tedy po Evropě.

Tehdy se tomu ještě Evropská unie neříkalo, ale když jsme ukládali západním turistům, aby všechno doma po pravdě vylíčili, to slovo "doma" bylo víceznačné.

Toužili jsme konečně vymanit se z rodiny bratrských stran, vytrhnout se z vášnivých polibků soudruhů generálních tajemníků, a být domovem tam, kde se nepěstuje mezi státy a národy bratrství, ale sousedství. Výhodné, korektní až přátelské, ale bez líbání na rty a bez nočních pancéřových bratrských pomocí.

Výzva k Leninovi, aby se probudil, asi náš stav ducha dobře nevystihla. My mu tehdy přáli, aby mrtev ležel a nevstával zůstal u sebe doma, v bezpečné vzdálenosti 1800 km.

Heslo o zblázněném Brežněvovi asi tehdy docela výstižné nebylo. Nešlo o záchvat šílenství, ale promyšlené rozhodnutí. Brežněv možná lépe než my sami věděl, že do Evropy skutečně chceme.