Ondřej Štindl
V roce, kdy se komunistický režim v někdejším Československu zhroutil, chodil David Pěcha ještě na základní školu. Soud, před kterým dnes stane, tedy může jen sotva spadat do kategorie "vyrovnání se s minulostí".
Je vůbec s podivem, že první případ stíhání propagace komunismu se týká kauzy tak netypické.
David Pěcha do svého časopisu Pochodeň psal různé tirády na minulý režim a vyzýval k násilnému svržení toho současného. Oslavoval Stalina s tím, že lidé, kteří byli v jeho éře perzekvováni, dostali, co si zasloužili.
Patří ke straně vedené bývalým příslušníkem StB Ludvíkem Zifčákem, která se odtrhla od pravověrných komunistů Miroslava Štěpána, jehož označuje známým termínem revizionista.
Pro parlamentní KSČM jsou ve stranických textech vyhrazeny novotvary "sociálzrádci", případně "sociálničemové".
V Česku dnes nicméně existují daleko rozšířenější a obvyklejší formy vzývání minulého režimu, než psaní chaotických revolučních výzev a jejich šíření po síti a po Šumpersku.
Soud s Davidem Pěchou zároveň nastoluje i závažnější otázky. První z nich souvisí se společenským kontextem, v němž proces začíná, druhá tkví v jádru právního názoru, podle nějž je možné stíhat za vyslovení třeba krvelačného ale názoru.
David Pěcha bude souzen nedlouho poté, co pozemské spravedlnosti po dlouhých letech vyhýbání se soudu unikl vyšetřovatel StB Alois Grebeníček. V době, kdy se většinou nedaří potrestat pachatele těch nejkřiklavějších zločinů minulého režimu.
A také v době, kdy má legální komunistická strana v parlamentě nejvíc poslanců v polistopadové historii, kdy veřejnoprávní i soukromé televize s oblibou vysílají normalizační zábavu a čas od času sáhnou k dílům, která době svého vzniku měla vysloveně propagandistický charakter.
Rozhodnutí soudit Davida Pěchu v tomto kontextu tedy připomíná plácnutí do vody, jakýsi bezděčný záškub jinak netečné spravedlnosti.
Popsaný kontext ovšem není to jediné, co smysluplnost soudu s Davidem Pěchou zpochybňuje.
Americký filozof Lou Marinoff ve své polemice s principy takzvané politické korektnosti, který podle něj přinesl na americkou univerzitní půdu nepřípustnou míru restrikce svobody projevu, napsal, že společnost musí rozlišovat mezi tím, co ubližuje, a tím, co jen uráží.
Odvolával se přitom na myšlenky klasika Johna Stuarta Milla. Je pravda, že svobodná společnost je taková, kde - s jistou mírou nadsázky řečeno - je člověk neustále urážen názory a postoji, které považuje za scestné nebo dokonce nebezpečné či zvrhlé.
Pokud by se stát řídil touto logikou, David Pěcha by byl souzen jen v tom případě, že by činil nějaké praktické kroky směřující k naplnění jeho revolučních vizí.
Je ovšem také pravda, že Mill žil v době, kdy monstrozita zločinů nacismu a komunismu byla nejen neznámá, ale i nepředstavitelná.
Trestnost propagace komunismu byla uzákoněna mimo jiné i proto, aby si před zákonem byly oba zločinné systémy dvacátého století - nacismus i komunismus - rovny.
Je ovšem otázka, zda právě legislativa má být tím prostředkem, s jehož pomocí společnost dojde k nějakému pohledu na vlastní dějiny. Navíc v českém případě se ukazuje, že nějakou preventivní funkci zákon zatím nenaplnil.
V pohledu na trestnost propagace komunismu a koneckonců i nacismu, jako by se svářily zásady svobodného života a potřeby udržení toho života.
Mnoho lidí si z mnoha důvodů myslí, že nacistická a komunistická propaganda by v současné Evropě měly být trestné. Je v tom zkušenost kontinentu, který v konfrontaci s těmi dvěma zly dlouhou dobu tak či onak prohrával.
Těžko se ale takové přesvědčení slučuje s vírou, že společnost by měl být uspořádána co nejsvobodněji. |