Z pera Břetislava Rychlíka
V okresních novinách Uherskohradišťska čtu titulek: „S Grebeníčkem se loučili komunisté i družstevníci."
To je v pořádku, kdo jiný by se ním měl loučit, když jeho rodina vlastně nepochopila nic a neudělala rozloučení jenom rodinné s otcem, dědečkem, strýcem atd. Jinak by přece nad hrobem vyšetřovatele komunistické tajné policie nemohla zaznít tato neuvěřitelná věta: „Odkazem, který nám zde zanechává, je hluboká úcta k lidem."
Pobýval jsem přesně v v čase mezi životem a smrtí toho starého muže v Uherském Hradišti. Denně jsem se probouzel s pohledem na budovu sadistické komunistické věznice. Denně jsem několikrát chodil kolem pomníku se jmény mrtvých, které kromě jejich rodin nikdo nezná a měla by je povinně znát celá země, když si umí zapamatovat každou estrádní hvězdičku šoubyznisu, politiky konče.
Jméno vraha je známé: komunismus. Ale takto se o něm u nás neučí, u nás se veškerý střet s minulostí scvrknul do nehorázné účetní položky s kolonkami falešný a prázdný antikomunismus.
Denně jsem chodil kolem této věznice, kde ryzí a plný komunismus, který v každodenní praxi teroru na sebe bral různá jména žijících svých ďáblových kumpánů, umučil k smrti mladého valašského sedláka, nejmladšího strýce mé ženy. Deset let tady dostal za nic. Teď žije jako stařec střídavě v blázincích, střídavě doma.
Viděl jsem tedy přesně v ty dny i ono parte s citátem Einstejna v záhlaví o naplněném životě, když se člověk obětuje pro jiné. Pochopte, žádná omluva, natož pokora. V polovině osmdesátých let jsem škovaně spatřil v polských kostelích mapu země s vyznačenými a označenými místy obětí komunistického režimu i místy odporu proti nim.
To je tak jednoduché a účinně zahanbující, že se divím, jaktože něco takového nevisí ve vchodu každé české školy. Jaktože to není v parlamentu, senátu, na Hradě? To by museli mít politici pokoru a úctu před mrtvými a zapomenutými, kteří jim vlastní krví a hrdinstvím vydláždili cestu do demokratického parlamentu. Pokorní a trpěliví musí být ti zapomenutí.
V okresním tisku sousedního okresu Hodonín tentýž den čtu tento titulek:
„Muži,který svědčil proti Grebeníčkovi, vyhrožují." A šéfredaktor Petr Žídek pokračuje: Osmasedmdesátilétému Pavlu Hubačkovi z Dolních Bojanovic vyhrožují neznámí lidé fyzickou likvidací. Bývalý politický vězeň, který jako nepřítel režimu strávil patnáct let v komunistických lágrech, je jedním z pěti dosud žijících svědků v procesu s někdejším vyšetřovatelem Státní bezpečnosti v Uherském Hradišti Aloisem Grebeníčkem.
Anonymní dopis, poslaný z Prahy, dostal bezprostředně po Grebeníčkově smrti poslední červnovou neděli: "Vy lotře, jinak Vám nelze říci,máte na svědomí dobrého člověka, mám na mysli A. Grebeníčka. Dobře si zapamatujte, teď nyní, se svými lidmi se zaměříme na Vás. Radši nevycházejte, řádně se s vámi vypořádáme. Budou to pro Vás nyní těžké dny, nejen, že Vás bude hryzat svědomí, ale my nastoupíme, to uvidíte. Nic jiného si nezasloužíte."
Redaktor ještě popisuje, jak pan Hubačka nechce policejní ochranu („Necítím potřebu, ubráním se sám. Proč bych také někoho zaměstnával…") , má pouze nouzové telefonní číslo. Hubačku mučil při výsleších Grebeníček elektřinou tak, že hned po prvním výslechu skončil v bezvědomí. Veřejně označil jeho metody za sadistické.
Hubačka dostává sprosté dopisy s výhružkami často, je přesvědčen, že to je práce bývalých komunistů a estébáků. Nakonec i pod tímto dopisem je podepsán jejich typický borec a hrdina - anonymní zkratka -mš- . Článek v listu Slovácko však končí pobuřující větou: „Nátlak na mě vyvíjel také Grebeníčkův advokát, který mě varoval, abych dal ruce od případu pryč".
Jak to, že o tomto případu okamžitě neinformují veřejná média v celé zemi?
Tentýž den, kdy jsem četl tyto okresní listy se dovídám od režisérky Kristýny Vlachové, mapující celá léta osudy politických vězňů, dovídám tuto nehoráznost: několik let ji bývalá veřejnoprávní televize v Brně nedovolila dokončit film o celé kauze starého muže jménem Alois G. a o jeho procesu. Téma tam považují za nezajímavé. Banánová drzost! |