Z pera Miloše Doležala
Pod hradem Lipnicí, jehož silueta připomínala Jaroslavu Haškovi lokomotivu supící krajinou, jsou v členitém vysočinském údolí rozhozeny do trojúhelníku tři ranně gotické svatyně. Uhrančivé stavby vyzařující silné duchovní charisma.
Divous svatý Jiří v Řečici, zemansky urozený sv.Martin v Dolním Městě a sedlácká sv.Markéta v Loukově. Kostelíky jsou to malé, chátrající, leží stranou hlavních cest, zloději již vypleněné, ale jejich šedavé křivolaké zdi nesou bohatství: bohatou freskovou výzdobu, kterou může ukrást jen plíseň a vlhkost (tedy lidská hloupost).
Protože z tohoto koutu pocházím, jsou tyto tři stavby pro mne od dětství něco jako zjevení, vynořující se z předčasí; něco jako tajemné bytosti, které už nepatří lidem - byly tu dávno před námi a budou tu, až my nebudem.
Básníku Bohuslavu Reynkovi kostel řečický - ale dalo by se vztáhnout na všechny tři - připomínal "schouleného anděla, chrám prvotní gotiky duše, kamenný relikviář ze čtyř desek hladce otesaných". Je v té jeho metafoře takřka všechno - vnitřní křehkost staveb, prchavé vzkazy pomalovaných zdí a vědomí bezpečí.
Tato trojice staveb, tak geniálně umístěných v krajině, zpřítomňuje obraz jakéhosi útočiště a jistoty, tedy domova. Pozemského a toho metafyzického, světů navzájem provázaných a do sebe vrostlých.
Sanktuária našich tří svatyň, křtitelnice, prošlapané prahy, kamenné menzy, portálky a ostění - povědomé hrubozrnné žulové kameny vyrvané skále kdesi na Vysočině a povýšené ve stavbu - jejich tvrdost, barva, drsnost - to jsou důvěrnosti, střepy paměti, ze kterých se domov skládá.
Nebo rak, kůň bělouš, ryby a jiná zvířata přítomná na freskách - copak to nejsou reálie naší krajiny? Nicméně tyto svatyně jsou také před-obrazem nejprvnějšího ohniska, druhého domova, který v sobě uchováváme a nepřestáváme se k němu vztahovat v nejrůznějších situacích a chvílích.
Ty kostely tu byly postaveny z vděčnosti a ke chvále - jejich tvář a dech na to upomíná. A také pole hřbitovní, tak těsně k nim přimklá - vědomí kontinuity, předků a vrostlosti.
Celá Evropa je poseta místy, síťovím míst, které mají pro naši paměť význam jakýchsi patníků. Ale ať jsou to místa třebas stokrát historicky důležitá a umělecky vznešená, tichá triáda podlipnických svatyň je osudovou Ithakou, která čeká nikoli na turistu, ale na poutníka, který k nim nenáhodně zabloudí.
I o to se v posledních letech pokouší občanské sdružení Přátelé podlipnických kostelů, jehož jádro tvoří tři mladé studentky. Díky nim proběhlo v kostelících již několik benefičních koncertů, přednášek, čtení z literárních památek středověku, výstava, bohoslužby; na drobné a nejnutnější opravy se podařilo sebrat nemalý obnos a na jedinečnost středověkých svatyň upozornit nejen přespolní, ale především místní - podívejte, co vám to zmírá před očima.
Další den pro podlipnické kostely se koná poslední neděli v srpnu, kdy svatyně budou znovu otevřené pro přednášku, koncert a meditaci. Přátelé podlipnické triády dobře vědí, proč je zdravé a moudré se vracet. |