Z pera Petrušky Šustrové
Před pár dny se náš devatenáctiletý syn vrátil z Czechtechu s mohutnou modřinou na nose. „Tancoval jsi s traktorem?“ ptala jsem se ho. „Ne,“odpověděl, „špatně jsem spal.“ Že by noční můra? Taky ne – uložil se ve tmě na cestičku a nějaký kolemjdoucí o něj zakopl.
Zato vytáhl hrdě z batohu pět kukuřičných klasů. Zalomila jsem rukama: „Copak jsme tě neučili, že krást se nemá?“ Syn vyvalil oči: „No prosím tě – pět kukuřic? Copak to je nějaká krádež? To přece nikdo ani nepozná.“
„Já myslela, že vás tam bylo dvacet tisíc,“ namítla jsem. Viditelně ho to trochu zaskočilo, ale věděl si rady: „Ty jsem utrhl jinde, po cestě zpátky.“ A pak šel dospat, co na festivalu nestihl.
Jak to bylo doopravdy, tím si nejsem jista. V každém případě mohou kritici Czechtechu ke svým obviněním připojit i těch pět kukuřičných klasů – nejen že mladí dělají rámus, ale ještě se jim dá přičíst na vrub polní pych. A kritiků se i letos vyrojilo hodně.
Připadá mi to zvláštní a trochu směšné. Hudební vkus se časem mění, to ví každý. Každá generace přichází s nějakou jinou hudbou, která jejich rodičům většinou připadá strašná. Nedá se to poslouchat, tvrdí – a zapomínají, že jim o muzice, kterou poslouchali, jejich rodiče nebo prarodiče říkali totéž, mnohdy doslova.
Je také notoricky známo, že se mládež ráda vyskytuje ve velkých hordách, aby svou hudbu uctívala kolektivně. A Česká republika je hustě obydlená, těžko se podaří najít místo, kde by taková několikatisícová horda nikoho nerušila.
Na rozdíl od kritiků si myslím, že se návštěvníci Czechtechu chovali velmi spořádaně: neprali se, na nikoho neútočili a v mezích svých možností po sobě uklidili. Nutit je, aby poslouchali hudbu, kterou jsme v jejich věku poslouchali my, by bylo bezpředmětné, pokládali by nás za beznadějně staromódní blázny.
Bylo by lepší se s nimi dohodnout a vyjít jim vstříc. Proč veřejní činitelé docela klidně tolerují například hlučné oslavy sportovních vítězství, po nichž je dlažba souvisle pokrytá vrstvou střepů, a dokonce jim – například obřími obrazovkami – vycházejí vstříc? Protože mají sami rádi fotbal a hokej?
Rozhodně stojí za to podívat se na festivaly technohudby z jiné strany, ze strany jejich pořadatelů a účastníků. Jsou to nekomerční podniky, jejich účastníci nemají v oblibě okázalá a drahá šou. To je nepochybně idealistický přístup.
Odpor médií jen posiluje soudržnost technomládeže: mají pocit, že zavedená společnost chce každého přinutit, aby se zařadil do nudné šedivé reality, a to je pochopitelně neláká.
Šestnáctiletý nebo sedmnáctiletý člověk, který netouží po originalitě a se kterým necloumá nějaký blíže neurčený vzdor, je mezi svými vrstevníky spíš výjimka. Spořádaný život obvykle není ideálem teenagerů, a bylo by velmi zvláštní, kdyby byl.
Den po návratu našeho syna se u nás večer zastavil známý. Vyprávěli jsme mu tu historku se smíchem, jenže jsem narazili – i on si myslel, že horda mladých obtěžovala počestné venkovany hlukem.
Vytáhli jsme na něj trumf – Rolling Stones snad ve stejné době neobtěžovali Pražany hlukem? Namítl, že když někdo bydlí v Praze, musí přece s kraválem počítat. Na vesnici, tam je to prý něco úplně jiného. S takovým argumentem se ovšem skutečně těžko polemizuje. |