Z pera Karla Hvížďaly
Shodou okolností jsem v krátkém časovém odstupu četl dvě věty. V jedné z nich se v rozhovoru pro Mladou frontu Dnes Václav Klaus postěžoval, že se neumí vůbec pohybovat ve dvaašedesáti místnostech zámku v Lánech. Řekl: "Nedovedu mít kávu v jedné místnosti, počítač v druhé, postel ve třetí, oběd ve čtvrté a tak dále."
Giusepe Tomasi di Lampedusa ve své slavné knize Gepard zase napsal: "Nemohl bych nikdy žít v domě, ve kterém bych znal všechny pokoje."
O čem tento protipólný vztah k privátnímu prostoru vypovídá? Nejspíš hlavně o rozdílné kultuře, z které oba autoři pocházejí. První je odchován mýtem české chaloupky, který se zrodil díky národovcům v XIX. století, kteří svůj privátní prostor nalezli jen v jazyce, jenž přežil na venkově. Druhý je odchován hradem a zámkem a svůj úděl odpovědnosti za druhé hrdě nese. Hrad, v němž žije, musí mít pro něj tajemství, jako ho má budoucnost.
První postoj vyplýval původně ze snahy odreagovat si komplex z neúplné společenské skladby, ale - jak napsal přesně historik Jiří Rak - i z odehnání skepse plynoucí z neexistence české filosofie. Proto Karel Vinařický píše Čelakovskému: "Jděte k lidu do školy. Lid básníky zpívati naučil a snad i mudrce zdravému rozumu učiti bude." A proto Václav Hanka zpívá: "Vystavím si skromnou chaloupku, všechno čisté jako na sloupku. Réví, stromoví a křoví vůkol ní, budou dávat chládek k hovění."
Druhý postoj je prostý mýtů, většině nepodlézá a suše konstatuje: "Hněv a výsměch jsou panské; rozlítostněnost a lamentace ne. Chtěl bych vám naopak dát recept: Když potkáte nějakého pána, který si naříká a stěžuje, podívejte se na jeho rodokmen; a brzy tam najdete suchou větev."
Z chaloupky je slyšet nářek, z hradu srší hněv. Chaloupka ukolébává, hrad mobilizuje síly a nutí lidi k vzájemnému soutěžení. V chaloupce je člověk uzavřen, hrad dominuje krajině a je z něj rozhled široko daleko. Kolem chaloupky je chládek k hovění, kolem hradu se šikují vojska k boji. Lidé z chaloupky jsou oběťmi dějin, lidé z hradu dějiny vytvářejí.
Důsledky našeho národovectví v devatenáctém století jsou známé: Reálný stav světa jsme ignorovali a vše kolem sebe jsme viděli jen tak, jak jsme vidět chtěli, jak to pro nás bylo pohodlnější - aby to, co vidíme, na nás nekladlo velké nároky. A kdyby bylo nejhůř, v Blaníku přece spějí naši chrabří rytíři... |