Z pera Leo Pavláta
Létu, době dovolených, se také říká čas lenošení a zapomnění – zapomnění na všelijaké povinnosti. Pokud člověk o dovolené nechce, nemusí jako v zaměstnání plánovat, organizovat, domlouvat a kombinovat v strašlivém sevření času, možností a nutnosti.
Osobně se o dovolené zvlášť těším z toho, že nemusím na žádné pracovní schůzky. Netrápím se tudíž ani tím, zda jsem na nějakou zapomněl. Protože jinak právě boj s občas selhávající pamětí mě zaměstnává mnohem víc, než bych si přál
Jsou lidé, kteří si schůzku domluví a za žádných okolností na ni nezapomenou. To jsou velcí šťastlivci. Ti, kteří musí stihnout za den jednání víc, nebo si přinejmenším tolik nedůvěřují, si své závazky raději zapíší. Diář sám ovšem ještě nic neřeší, protože ho jednak nesmíme doma zapomenout, jednak je třeba jej náležitě použít.
A učinit správný zápis není vždy jen tak. Někdy se stane, že ve spěchu načmárané zkratky nelze s odstupem času přečíst. Člověk ví, že má v určitý den a určitou hodinu něco udělat, ale neví co a kde. To je nadmíru stresující pocit hned nadvakrát: jednak proto, že víme, že zmeškáváme, co jsme zmeškat neměli, jednak proto, že si to vyčítáme a vůbec o sobě pochybujme: co bude následovat, když už ani nejsme schopni pořádně si zapsat schůzku?
Jinou variantou téže nehody je, že si k určitému datu v diáři poznamenáme jen čas. Ve chvíli, kdy jsme psali, nás zřejmě něco vyrušilo, zápis jsme nedokončili a výsledek je stejně neblahý jako v předešlém případě: nesplněný závazek a pokleslé sebevědomí.
Z nedávné zkušenosti mohu dodat ještě variantu třetí: pouhý zápis jména k určitému datu a hodině. Potom se ovšem může stát, jako se to přihodilo právě mně, že odkráčíte k zubaři, který vás nečeká, zatímco ve stejnou dobu vás instalatér stejného jména jako zubař proklíná před vaším domem, protože mu nikdo neotvírá.
Elektronické diáře podle mého představují jen částečnou pomoc pro nejistou paměť. Zápis v nich bude sice vždycky čitelný a třeba se vám i zvukově připomene, ale zase se musíte naučit diář ovládat, a především nezapomenout kód, kterým se vám otevře. Čísel je sice jen deset, ale jejich kombinace - zvláště za pomoci těch zaručeně správných čísel - jsou vpravdě nekonečné.
A tak ti, kteří si špatně pamatují, nacházejí záchranu v připomenutí. Zastávají-li funkci, k níž patří asistent, mají vyhráno. Asistent či sekretářka si pamatují vždy. V rodině to vždy tak jednoduché není. Znám domácnost, v níž na prosbu „připomeň mi,“ neomylně zazní odpověď: „Připomeň mi, že ti mám připomenout….“ Dokonalý bludný kruh.
Takže nakonec pro ty, kdo často zapomínají, bude nejlepší, stanou-li se tak trochu fatalisty: Kdo nás chce slyšet či vidět, většinou se sám ozve. Tak mi čas od času zavolá i redaktor „Dobrého rána s BBC“ – a já něco napíšu a přečtu. |