Z pera Miloše Doležala
Do 30.srpna probíhá v nově otevřené neobyčejně elegantní a velkoryse pojaté fotogalerii Langhans v pražské Vodičkově ulici výstava, která nese název "Političtí vězni padesátých let: Pocta statečným".
O architektonickém řešení celého domu se psalo hojně, o samotné výstavě pomálu. Jedná se o úvodní sérii dlouhodobě rozvrženého cyklu Tváře doby, kterým chce Nadace galerie Langhans podpořit české fotografy k portrétnímu mapování vybraných vrstev a osobností soudobé české společnosti a navázat tak na známou práci Ateliéru Langhans, jehož činnost zhasla s únorem 48.
Výstavu Pocta statečným tvoří bezmála padesátka portrétů od šestice současných českých fotografů; pod snímky krátké popisky "osudu" portrétovaného: narozen, odsouzen, počet let v kriminále, profese - novodobé české dějiny převyprávěné tvářemi.
A ač jsou jednotliví autoři v expozici oddělení a ve způsobu snímání rozliční, celou výstavu prostupuje příbuzný tón, atmosféra, odkazující k jakési neporušené kontinuitě a k nerozbředlosti.
Portréty mužů a žen; vojáci, váleční odbojáři, římsko-katoličtí duchovní, intelektuálové, sedláci, bývalí skauti... Zvlášť u vojáků, zachycovaných v uniformách, cítíme vnitřní hrdost, nepoddajnost. U žen zase pozorujeme soucitné přechody kolem očí a úst.
Při "setkání" s těmito tvářemi nejdříve upoutá jejich jakési přímé obnažení. Ve svém známém textu o tom píše filozof Emanuel Lévinas: "Nejvíc nahá, nejvíc obnažená je vždycky právě pokožka tváře. Tvář je vystavená, ohrožená, jakoby přímo vyzývající k aktu násilí. A přitom právě tvář je to, co nám brání zabít."
Každá z vystavených tváří má svůj zvláštní rytmus a právě tento rytmus tvoří nezaměnitelnou podobu. Na vystavených snímcích si všímám zvláštních přechodů rysů, postavení nosu a semknutosti rtů, výstupy čel a hran brad, ale i posazení krku v klenbě ramen.
A pak a především - sítě a drážek vrásek. Cítíme, jak se některé z nich dostavily předčasně a "rychle", pod tlakem životní zkoušky či rydlem těžké chvíle; nebo že musely uplynout roky, než se vyhloubila tato rýha od úsměvu; také tušíme, že se některé znaky tváře ustalovaly jen postupně, navzdory a že třeba tvář Jaroslava Lukeše, okoralá a ve škvírách očí tak "nahá", je osudově poznamenaná průstřelem hlavy -z bezprostřední blízkosti jej při útěku z lágru prostřílel dozorce Vlačiha, dosud žijící a nepotrestaný.
Tvář je význam, tvář nás vede "za", tvář je rouškou na duši nebo jak říká básník Rilke: "Portrétovat znamená hledat na určité tváři věčnost. Znamená oddělit věčné od pomíjivého." Tváře politických vězňů pateticky nekřičí ani sentimentálně nevzdychají. Jsou, protože výmluvně mlčí.
|