| pondělí 28. července 2003, 08:55 SEČ | | Analýza: Vzpomínka na samet | 
| Daniel Kaiser
S Rolling Stones a českou politikou se pojí jedna žertovná příhoda. Někdy v roce 1994 se Václav Havel se skupinou potkal v Austrálii na jednom letišti, kde oba ansámbly přestupovaly. Havel na Jaggera a spol. na letištní ploše musel chvíli počkat a tím pádem zase na Havla musel počkat jeden australský politik.
Z krátkého setkání vznikla známá fotografie - dodnes se přetiskuje v časopisech a novinách -, ale také jedna už zapomenutá domácí odezva. Opoziční předák Miloš Zeman, tehdy v podstatě protirežimně a tím pádem i protihavlovsky naladěn, prohlásil, že setkání s jazzmany - a Rolling Stones jsou dobří jazzmani, řekl Zeman - prezident nesmí nadřazovat mezinárodní politice.
Zeman na sebe bezděčně prozradil, že se zdaleka nevyzná ve všem, jak se občas tvářil, přinejmenším v rockové hudbě ani trochu. Něco na jeho slovech ale bylo. Prezident v českém politickém systému funguje vlastně jako monarcha - a v Havlově případu to platilo dvakrát - a skutečnost, že monarcha jedné země trpělivě čeká na letišti na poddané jiného monarchy, jako by něco vypovídala o sebevědomí státu, který reprezentuje.
Na vysvětlení někdy až teatrální Havlovy příchylnosti k Rolling Stones si samozřejmě s tímhle jedním důvodem nevystačíme. Prezident výkon funkce už tenkrát začal pojímat jako sérii roztomilých vylomenin, navíc si ho jednotlivé celebrity západní popkultury z důvodů, které by asi vydaly na vědeckou konferenci, vybraly jako svůj talisman v málo známé a trochu tajemné východní části Evropy - možná podobně, jako v šedesátých letech jezdili západní rockeři za svými buddhistickými gurui do Indie.
Ani to ale ještě pořád není úplný výčet důvodů. Už v euforickém roce 1990, kdy Rolling Stones hráli v Praze poprvé, zakomponoval dramatik Havel jejich koncert do série lidových oslav znovunabyté svobody, někam po bok návštěvy papeže Jana Pavla II. nebo amerického prezidenta George Bushe staršího. Něco z atmosféry prvního roku svobody utkvělo na čtveřici britských rockerů dodnes, nebo se to alespoň aktivuje, když se ocitnou v Praze.
Vinou železné opony neměli čeští fandové nikdy šanci vidět naživo Beatles, skupinu v tuzemsku trvale asi nejpopulárnější. I kdyby se ale Beatles nerozpadli a kdyby John Lennon přežil, jejich hypotetický koncert na troskách železné opony by z hlediska historické spravedlnosti byl špatný vtip.
Lennon i Paul McCartney někdy od roku 1968 jeli na vlně módní rebelie, která otřásala západním světem. Hybnou silou nepokojů byla levicová, často marxisticky zaměřená akademická mládež, výrazně pacifistická, naježená ovšem vždycky jenom proti "imperialistickým" zbraním.
Stálo by možná za vážnou vědeckou práci, o kolik let tenhle pacifismus a následná sedmdesátá léta s doktrínou d'étente prodloužily život sovětskému impériu. Beatles a hlavně Lennon byli malá, ale nepřeslechnutelná kolečka v procesu.
Toho se Jagger neúčastnil. Před rokem, když ho britská královna povýšila do šlechtického stavu, o něm jeden britský konzervativní komentátor zálibně poznamenal, že místo aby předělával svět, radši ho sjížděl a okázale přespával v nejdražších hotelích. Zachoval si přitom - postupně možná víc inscenovanou než prožívanou - svobodu chování.
Revoluce a převraty v komunistické části Evropy se nesly v podobném duchu - dobrat se svobody a peněz. Pakliže tedy Havel svého času pražské koncerty Rolling Stones zařadil mezi slavnosti obnovené české demokracie, měl docela šťastnou ruku. |
|  |  |  |  |  | | Akciové trhy: 00:46 GMT | | FTSE | 6406.80 | -11.00 | | Dow Jones | 12525.7 | -48.11 | | Nasdaq | 2467.70 | -9.91 | | FTSE má zpoždění 15 min, Dow a Nasdaq 20 min |
|