Adam Drda
Včerejší odchod poslance Josefa Hojdara ze sociálně-demokratického klubu plasticky ilustruje přísloví, že někdo "pro stromy nevidí les". V uplynulých dnech se novináři kolektivně soustředili na "rebelující" expředsedkyni Unie svobody Hanu Marvanovou a očekávali, že právě ona způsobí vládě při parlamentním projednávání reformy veřejných financí největší potíže.
Marvanová to s novináři umí, a tak mediální zájem ještě mohutně přiživila. Prohlásila, že se jí nechce znovu zvednout ruku pro novelu zákona o dani z přidané hodnoty a že nepodpoří návrh státního rozpočtu, bude-li shodek přesahovat 118 miliard...
Jenomže s Hanou Marvanovou, jakkoli bývá popisována jako neřízená střela, se s trochou snahy a trpělivosti může premiér rozumně dohodnout. Výslovně podporuje reformu, jenom soudí, že je málo rasantní. A především - její politika může člověku sice mnohdy připadat kontraproduktivní a krátkozraká, ale podle všeho ji nemotivuje vnitrostranický střet a snaha vyřídit si s někým účty a sundat ho z vysoké židle.
U sociálních demokratů je to docela naopak. Tradiční skupina oponentů premiéra Vladimíra Špidly nijak neskrývá přesvědčení, že stranu i vládu by měl vést někdo jiný a že současný předseda se v plánu úspor dostal do rozporu s tím, co ČSSD slibovala před volbami v různých dokumentech a materiálech.
Poslanci jako Vladimír Laštůvka nebo Karel Šplíchal už před několika dny připouštěli, že se v parlamentu pokusí tzv. "uvést reformu do souladu" s partajním programem. To bylo jasné výhrůžné znamení, že se něco semele - a nutno připomenout, že Špidlovi oponenti ho nemají rádi nejen kvůli reformě, ale taky kvůli postojům vlády k válce v Iráku, kvůli konfliktu s Milošem Zemanem, kvůli praktickým krokům, které vedly k likvidaci pozůstatků opoziční smlouvy, kvůli koaličním partnerům atd. atp.
Krok Josefa Hojdara je jakýmsi stvrzením daného stavu a zároveň už několikátým důrazným vzkazem premiérovi, že si svými lidmi nemůže být jist. Sám o sobě nemá Hojdarův odchod z klubu příliš velký význam. Z ČSSD nevystoupil, a i když odvíjíme vládní většinu od členství poslanců v klubech, a nikoli ve stranách, pak vláda sice ztratila formální jednohlasou převahu, ale je dobré nezapomínat, že skutečnou a spolehlivou majoritu nikdy neměla. Špidla i další koaliční předáci museli často u poslanců ČSSD hledat podporu stejně obtížně a se stejně nejistým výsledkem, jako ji menšinové vlády běžně hledávají u opozice.
Hojdar včera naznačil, že reformní zákony v současné podobě nepodpoří, ale ani to nemusí nutně znamenat pád reformy ani pád vlády - záleží to na Špidlově obratnosti, na tom, kolik poslanců se nakonec celkově zúčastní hlasování a jaké tedy bude tzv. kvorum i na úvaze všech stran, zda by jim pád kabinetu anebo předčasné volby v něčem prospěly. Odhadovat osud vlády je jako věštit z lógru.
Nakonec jen dva body. Za prvé, proti reformě veřejných financí nejhalasněji protestují odbory, jejichž předáci - a v některých případech současně politici ČSSD - před několika týdny tvrdili, že ji smetou ve sněmovně, kde se prý dohodli s některými poslanci. Hojdarův krok do těchto výhrůžek zapadá, i když jde zřejmě jen o shodu okolností.
A za druhé: na argumentu, že ČSSD neplní předvolební sliby je hodně pravdy a Vladimír Špidla teď doplácí na to, že v sobě nenašel odvahu otevřeně přiznat, že to byly sliby nerealistické, neodpovídající možnostem českého státu.
|