Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

		Daniel Kaiser analytik BBC

František Oldřich Kinským podal u českých soudů podal sto padesát sedm žalob na majetek zkonfiskovaný jeho rodové větvi po druhé světové válce na základě tzv. Benešových dekretů.

Kinského právník Jaroslav Čapek tvrdí, že dekrety byly uplatněny neprávem. František Oldřich totiž majetek nezdědil po svém otci, ale po pradědovi, a nikdy jej tudíž nemohl ztratit.

FRANTIŠEK OLDŘICH KINSKÝ

narozen ve Vídni v roce 1936 od roku 1940 žije v Argentině majitel agentury zabývající se průvodcovstvím lovců a rybářů v Argentině podal 157 žalob na určení vlastnictví dosud vyhrál pět sporů o návrat majetku

Na základě této argumentace, respektive nesrovnalostí v dobových dokumentech, Kinský vyhrál žalobu na určení majetku podle občanského zákoníku a dostal zpět malý pozemek u Chocně.

Soudní rozhodnutí aktivizovalo také českou politickou špičku, která se už na několika schůzkách radila, co proti jeho nárokům v Chocni, Heřmanově Městci, v Praze, České Kamenici a Zlonici podniknout.

Rozhovor vedl s Františkem Oldřichem Kinským Daniel Kaiser v němčině.

V úvodu spolu hovořili o jednom z ústředních argumentů Kinského advokáta. Podle něj se na Františka Oldřicha tzv. Benešovy dekrety nevztahovaly - měl prý totiž českou národnost.

Vy tvrdíte, že na vás se dekrety nevztahují. Jste tedy Čech?

Narodil jsem se ve Vídni, v šestatřicátém roce, můj otec byl ale československý občan, od vyhlášení Československa. Takže i po otci jsem přišel na svět jako československý občan, podle práva krve - a to po první světové válce platilo v Československu stejně jako v Rakousku, se národnost určuje po otci. Po matce, která byla Argentinka, mám argentinské občanství.

To je ale otázka občanství. My se ptáme na národnost, což bylo stěžejní kritérium Benešových dekretů. Říkal jste, že národnost se určuje po otci - považoval se Váš otec za Čecha nebo za Němce?

Ne, prostě... Tahle otázka mi byla položena snad tisíckrát. Mně byly dva roky, když otec umřel. Vím, že s matkou se doma bavili anglicky. Jinak otec mluvil česky a německy. Říká se, že česky nemluvil tak dobře jako německy, neumím to posoudit, já jsem s ním nemluvil ani v jednom z obou zemských jazyků. Pokud vím, tak se otec nikdy neodmítal svůj československý, český původ - ani ve smyslu tschechisch, ani ve smyslu böhmisch. Kdo tvrdí, že Kinský je německé jméno, se plete. Je to staré české jméno, slovanské, je to jedno z nejstarších českých jmen.

Váš advokát, Jaroslav Čapek, tvrdí, že máte národnost českou. Souhlasí to?

Ano, to souhlasí. Stoprocentně.

Váš otec se ale podle dostupných svědectví přihlásil k německé národnosti ještě krátce před záborem českého pohraničí v roce 1938.

K té záležitosti si dělám rešerše a nenašel jsem ještě jediný důkaz, že to je pravda. Ale i kdyby se otec k německé národnosti přihlásil, o čemž mi není nic známo, tak to přece ještě neznamená, že bych to udělal i já.

Sám jste říkal, že národnost se dědí po otci.

Ano, ale když jsem se narodil, měl můj otec každopádně československé státní občanství. A když v listopadu třicátého osmého roku ve Vídni umřel a vystavili mu tam úmrtní oznámení, stálo i na něm, že má československé občanství. Kdyby byl Němec, napsali by asi, že je říšský státní občan, nebo ne?

Pořád mluvíme každý o něčem jiném. Vy mluvíte o občanství, já o národnosti nebo chcete-li etnické přislušnosti, což bylo hlavní kritérium v Benešových dekretech.

Tak mi vysvětlete rozdíl mezi občanstvím a národností.

Můžete být občan Spolkové republiky Německo a přitom mít dánskou národnost nebo být Lužický Srb...

To je mi úplně cizí pojetí. Buďto mám státní občanství a z něj se odvozuje i národnost, nebo ne. Tak to je v Argentině.

Benešovy dekrety - a ty jsou pro Vaši žádost klíčové - právě mezi občanstvím a národností rozlišovaly. O vaší národnosti ale nakonec bude rozhodovat soud. Pojďme ještě k vaším rodičům. Váš otec prý se ve třicátých letech angažoval v Henleinově Sudetoněmecké straně a přispěl k rozbití Československa. Co o jeho chování víte?

O tom nic nevím. Vím, že se otec znal s Henleinem, že se znal s prezidentem Benešem, s Churchillem, se Schussnigem, Dollfusem a spoustou dalších osobností té doby. Že by ale můj otec byl členem nějaké strany, o tom jsem nenašel jedinou stopu. Pátral jsem v archivu ve Vídni, všechno mi tam pěkně doložili, v jakém jezdeckém spolku, u jakého sdružení pilotů působil a platil příspěvky. Že by byl v NSDAP nebo v Henleinově straně, o tom nevím nic.

Nové vydání českého časopisu Týden přetiskuje údajnou přihlášku vašeho otce - prý se chtěl stát podporujícím členem SS NSDAP - a tamtéž byl otištěn členský průkaz NSDAP, který údajně patřil vaší matce. Jaký měli rodiče k nacistům a k nacismu vztah?

U nás mělo slovo nacismus a jméno Hitlera vždycky špatný zvuk. Podle toho, co nám matka říkala, jsme za války odešli do Argentiny, protože nás sledovalo gestapo, přišli k nám, a matce naznačili, že by mohla skončit v koncentračním táboře. Možná se přihlásila do strany, abychom mohli vycestovat. Takhle to fungovalo i za komunismu. Na otcovu předčasnou smrt jsme se doma matky často vyptávali. Nevěděla. Ale vyprávěla, že pár měsíců před Mnichovem jezdil často do Anglie a do Polska, když se ho matka ptala, co tam dělá, řekl jí, že pro ni bude lepší, když to v téhle nebezpečné době nebude vědět. To už bylo Československo v ohrožení, Rakousko po anšlusu... Máme podezření, že spolupracoval s anglickou tajnou službou a že ho to stálo život.

Co plánujete s nemovitostmi, které by vám soudy přiznaly?

Kdybych dostal svůj majetek zpátky, moje první přání by bylo převést ho zase do jedné nadace - tak jak to bylo dřív. Muselo by se samozřejmě nejdřív zjistit, co z rodového majetku zbylo. Hodně toho zničila válka, hodně zchátralo za komunistů. Takže - stačí to, co zbylo, na to, aby se založila nadace? Pakliže stačí, jsem jasně pro.

A co by se stalo s Palácem Kinských v Praze, kde dnes sídlí Národní galerie?

Vypadá to, že někdo má trn v oku. Podívejte, já nevím, co si lidé představují, že bych s Palácem Kinských prováděl. Když má Národní galerie pocit, že palác dokáže využít, ať tam dál zůstane, pro mě za mě, s tím já nemám žádný problém. Stejně jako když například domov důchodců v Heřmanově Městci potřebuje zůstat v mém domě, ať tam zůstane.

Víte, časy, kdy šlechtici paláce a zámky se stovkami pokojů obývali sami s tucty služebníků, ty časy jsou pryč. Pořád se mě někdo ptá, jestli chci v Paláci Kinských bydlet. Samozřejmě že tam chci bydlet - to ale neznamená, že chci celý palác obsadit. V Argentině mi ke spokojenému životu stačí čtyři pokoje - obývák, kuchyň a dvě ložnice - víc nepotřebuji, ani v Praze. Samozřejmě ale vyměřím nájem, přeci nebudu ze své kapsy doplácet daň z nemovitosti.

Tady někteří lidé soudí, že hlavně kvůli Paláci Kinských a kvůli tomu, že ho obývá Národní galerie, se ve Vašem případě tak angažuje ministr kultury Pavel Dostál. Ale zapojili se i další - prezident, premiér, ten dokonce zvažoval, že by se kvůli Vám měnila ústava. Co na to všechno říkáte?

Bez mučení se musím přiznat, že se v české politice moc neorientuji - ale stejně mě to udivilo. Já nedělám nic jiného, než že bojuju za své právo, celý život. Já nemám právo za svoje práva nebojovat, naopak je to moje povinnost. Jestli se tomu v České republice někdo diví, jestli se na mne někdo rozčiluje proto, že plním svoje povinnosti, a jestli někdo chce tvrdit, že v České republice nesmím vznášet svoje oprávněné požadavky, pak takovému člověku není pomoci.

Píše se rok 2003. Malá privatizace už dávno proběhla, obce, které vlastní bývalé Kinského nemovitosti, teď s nimi nemohou nic dělat, bojí se investovat. Proč jste ty nároky začali vymáhat tak pozdě, až před dvěma třemi lety?

Ne, ne, kdepak. My jsme se o náš majetek ucházeli od chvíle, kdy nám ho vzali. Argentina dokonce v sedmdesátých letech poslala do Československa zvláštního emisara, aby zjistil, jak to všechno je. Na začátku devadesátých let jsem pak napsal prezidentu Havlovi - před tím jsem se s ním krátce viděl během jeho cesty po Argentině - napsal jsem mu dopis, vylíčil v něm svou situaci: připravili mě o můj majetek, jsem taky člověk, nic špatného jsem nespáchal, co mám dělat? Odepsala mi jeho kancelář: jestli je pravda, co uvádíte, obraťte se na české soudy. Na mou obavu, že by moje nároky mohly být promlčeny, Havel odpověděl: vlastnictví je lidské právo a proto ho nelze pozbýt.

Proč to pak tak dlouho trvalo, než jste podali žaloby?

Co to je dlouho? Čtyřicet let, kdy nám komunisté nebyli schopni odpovědět? Po roce 1989 se to tak táhlo proto, že jsem dlouho nemohl sehnat žádné dobré advokáty. Víte sám, že v Československu je dobrých advokátů nedostatek.

Co byste udělal se soukromníky, kteří po revoluci v dobré víře nakoupili bývalé nemovitosti Vaší rodiny? Patnáct Vašich žalob prý směřuje proti soukromým majitelům...

Podívejte, to se bude muset studovat případ od případu. Já jsem člověk, který má soucit a dokáže se vcítit do problémů druhých. Ale jedna z prvních věcí, které jsme podnikli po roce 1989, někdy v roce 91, byla žádost adresovaná české vládě: prosím nehýbejte s bývalými Kinského majetky, neprivatizujte je, dokud se celá situace právně nevyřeší. Pakliže úřady tuto prosbu nevyslyšely, není to moje vina. A řekl bych, že těžko nějaký kupec může říct: já jsem nemovitosti koupil v dobré víře, když se předtím nezeptal, jestli na majetek uplaťnuje nárok jeho bývalý majitel. My jsme ten nárok uplatnili.

Váš vzdálený příbuzný Radslav Kinský, pán na zámku ve Žďáru nad Sázavou, vám veřejně radí, abyste se o majetek právě kvůli nacistické minulosti svého otce neucházel.

To je pro mě lidská záhada. Taky by mě zajímalo, co proti mně má. Znal jsem dobře jeho otce, i s Radslavem jsme se kdysi často navštěvovali v Paříži, teď slyším, že proti mně veřejně vystupuje, chová se, jako kdyby byl soudce, jsem z toho velice zklamaný a udivený.

Kinský jezdí do Čech pravidelně na podzim a slibuje, že jestli vysoudí majetky, nadobro se sem přestěhuje. V Argentině žije hlavně ze své turistické agentury, která se specializuje na namáhavé a exotické pobyty, mimo jiné výpravy do divokých končin Argentiny a lov zvěře. Od státního bankrotu a všeobecného zchudnutí, které Argentinu postihly před půldruhým rokem, Kinského agentura prodělává. Není právě tohle důvod, proč se chce na stará kolena přestěhovat do vlasti svého otce?

Pro člověka, který má v Argentině dům a nějaké základní zařízení, to pořád není špatné místo k životu. Na vydělávání peněz je dnes pravděpodobně lepší nějaká země se silnou měnou, jako třeba Česká republika, to rád uznávám. Ale to není důvod, proč se domáhám svého majetku. Tady přece jde o spravedlnost a rodinné kořeny. Už za komunismu jsem hodně lidem v Čechách pomáhal, pokud mi to moje skromné prostředky dovolovaly.

Radslav Kinský ale tvrdí, že nový majitel by to neměl lehké, už proto, že by ho starousedlíci neviděli rádi. Jedním z hlavních panství, o které se Kinský soudí, je Česká Kamenice na severu republiky, v úpatí Šluknovského výběžku.

Kinský se v Kamenici soudí zhruba o několik domů, o zhruba 100 hektarů pozemků, většinou lesa, na jednom z nich například leží městské koupaliště, na městskou pilu nebo na zámek, který ovšem stát po převratu prodal soukromé firmě.

Českokamenický starosta Miroslav Veis tvrdí, že o Kinského nárocích se město dozvědělo až v dubnu roku 2001. Žaloby prý městu komplikují život. Starosta Veis si také stěžuje, že projednávání žalob ještě vůbec není na obzoru.

Právní mlha kolem majetkových nároků Františka Oldřicha Kinského by se ale možná už brzy mohla začít zvedat. Nejvyšší soud v Brně má totiž v příštích týdnech projednávat restituční případ, který prý je případu Kinský velmi podobný.

Záleží na tom, jestli soudci dají přednost občanskému zákoníku, o nějž se opírají i Kinského žaloby, nebo restitučním zákonům, podle nichž by žadatelé jako Kinský už neměli šanci.

Čekání na rozhodnutí

Na podzim by kolegium Nejvyššího soudu mělo vydat doporučení, jak v podobných případech postupovat. V jednom z dřívějších rozsudků sáhl jeden senát Nejvyššího soudu po restitučním zákoně, v dalším se jiný senát naopak řídil občanským zákoníkem.

Ministr spravedlnosti Pavel Rychetský a politická špička vůbec si ovšem vysloužili kritiku, dokonce od dosluhujícího ústavního soudce Antonína Procházky, že se snaží úkolovat soudy, z podstaty věci nezávislé. Svolavatel jedné z takových schůzek Lubomír Zaorálek se takovému nařčení brání.

Podle všeho ale politická reprezentace bude spokojená, Nejvyšší soud totiž pravděpodobně upřednostní restituční zákony, což by v případě Kinský znamenalo, že když byl majetek jednou zabaven na základě Benešových dekretů, nejsou už nesrovnalosti v občanském zákoníku relevantní.

Zbývá otázka, jak závazné může být takové doporučení Nejvyššího soudu pro okresní soudy, které Kinského žaloby mají na stole.

Na podzim, až František Oldřich Kinský znovu přiletí do České republiky, se už tedy nad jeho restitučními nadějemi možná pomalu, ale jistě začne smrákat.