Z pera Miloše Rejchrta
Televizní zpravodajství nedávno přineslo záběry na plné pytle okurek nakládaček, které polští zelináři u českých hranic rádi prodávají a Češi je rádi kupují. Nekupte to, když srovnatelný domácí produkt přijde bezmála dvakrát dráž!
My nakupujeme v Polsku, u nás zase nakupují Němci a Rakušané. Trhy a obchody poblíž hranic prosperují, ke spokojenosti prodejců i zákazníků. Není to ale tak dávno, co příhraniční nákupy budily obavy a nevraživost: ti cizáci nám tu všechno skoupí a na nás zbudou prázdné krámy!
Obavy z prázdných pultů ale netrvaly dlouho. Rychlostí téměř revoluční jsme uvykli tomu, že nikoli nedostatek, ale nadprodukce je problémem Evropy a že ve fungující konzumní společnosti je všeho víc, než je třeba. Však proto nás neustále ponouká, abychom kupovali a spotřebovávali.
Konzumní společnost svádí, ale nediktuje. V tom je rozdíl: kdo se postaví diktatuře, je potrestán, přijde třeba o svobodu, nebo i o život. Kdo nepodlehne svůdci či svůdkyni, přijde pouze o slibovanou rozkoš.
Duch konzumní společnosti je poměrně tolerantní: sice mne neustále pokouší svou hojností, doráží na mne reklamou, dovoluje mi ale žít po svém, nosit oblečení neznačkové, nemít auto, nekupovat v sezóně okurky a nenakládat je, vždyť v obchodě určitě budou plné regály těch sladkokyselých dobrot vždycky, když na ně dostanu chuť.
Mám větší výběr, více možností jak naložit s tím, co se nabízí, třeba si v okurkové sezóně číst o okurkách v Bibli. Mluví se tam o nich v souvislosti s putováním izraelského lidu z egyptského otroctví do zaslíbené země.
Izraelci na poušti teskně vzpomínají, jak si v Egyptě užívali melounů, pórku, cibule, česneku , okurek a ryb zadarmo. Už ta skladba jídelníčku je lákavá, taková letní, jako na dovolené. Jenže ten seznam lahůdek byl asi jenom sen, či vidina zaslíbené země omylem promítnutá dozadu.
O výtečném stravování zdarma v egyptském otroctví v Bibli nic nečteme, jenom o kruté dřině a tělesných trestech, o zatažení izraelských drábů do systému sebezotročování. Kdepak okurky, kdepak česnek! Ale tak to chodí, vzpomínání na to, co bylo, často ujíždí ve vzpomínání na staré zlaté časy, zvláště když cesta vede pouští a současnost je obtížná.
Vždycky se na minulosti, ať byla jakákoli, najde i něco krásného, třeba naše mládí. Tehdy větry byly stříbrnější a naložené okurky ještě křehčí a vonavější než dnes. Odtud je to jen krůček k zobecnění, že líp už bylo. Co s tím?
Snad připomenout, že až tak zle nám zase není, nesnáze svobody jsou vždycky snesitelnější než nesnáze otroctví, a to, čím procházíme, určitě není poušť. A navíc je léto, doba odpočinutí, hojnosti a potěchy smyslů - okurková sezóna budiž pochválena! |