Z pera Viktora Šlajchrta
Bývaly doby, kdy naše širší vlast sahala až na pobřeží Jadranu, ale už dobré tři generace se v užší vlasti opět podvolujeme vnitrozemskému osudu. K němu zřejmě patří i neukojená touha po moři, kvůli níž statisíce Čechů podnikají letní štrapáce do zahraničí.
Mít moře u nosu, možná bychom o ně tolik nestáli. Šplouchalo by nám sůl do zahrádek, ofukovalo nás večerním průvanem a Brusel by nás omezoval v lovu sleďů, o velrybách ani nemluvě.
O tom, jak je soužití s mořem náročné, dobře vědí Nizozemci, které by dávno zaplavilo, kdyby vytrvale neposilovali obranné hráze a neudržovali v provozu mocná čerpadla. Není divu, že o dovolené míří od moře co nejdál. V posledním desetiletí nacházejí rekreační útočiště často na samotné střeše Evropy, jak se občas říká českým zemím, kde se nalézá jedno z hlavních rozvodí kontinentu.
Pro Čecha je opojným zážitkem, pozoruje-li z pobřežních útesů dorážející vlny i nekonečný horizont vodní pláně, Nizozemec se zase rád vydrápe na Kralický Sněžník, aby se pokochal představou, že zaprší-li, nebude ta darebná voda ani vědět, ve kterém ze tří moří skončí.
Jen lehounký závan větru tady rozhoduje, na který svah kopce kapky dopadnou a zda pak poputují Moravou a Dunajem k Černému moři, Labem k Severnímu nebo Odrou k Baltiku.
Zatímco si Češi jezdí odpočinout k moři, Nizozemci si jezdí od moře odpočinout do Čech. Potkáváme je stále častěji zvláště v kopcovitých krajinách na severu, kde patří ke stálé klientele místních penzionů, zabydleli se v privátech a leckdy si tu, zatím ne úplně legálně, zakupují nemovitosti.
Svou koloniální minulost, jakkoli úspěšnou, dávno zavrhli a dnes vynikají naopak v toleranci a přátelské korektnosti k nejràznůznějším národům a rasám. Jako kolonisté severočeského pohraničí by však mohli své odložené schopnosti maličko oživit. Nikterak bych neprotestoval, kdyby třeba někde v Podkrkonoší založili Nový Amsterodam, ovšem jen tak rekreačně, na dovolenou, aby jim z toho při jejich zdatnosti zase nevyrostl New York.
Den ode dne se přibližujeme Evropě, jejíž venkov zažívá svérázné stěhování národů. Zvláště ve Francii a severní Itálii se vylidňuje v důsledku poklesu tradiční zemědělské výroby a venkované odcházejí za prací a civilizačním ruchem do měst.
Existuje však znatelný protipohyb. Zámožní obyvatelé industriálních center v Anglii, Německu a státech Beneluxu si na opuštěném francouzském a italském venkově kupují chalupy a statky, aby v nich s vyhlídkou na důchod hledali archaický klid.
Ten sice Nizozemci ve valné části severních Čech sotva najdou, mohou se tu však skvěle pocvičit v toleranci. A třeba se rozpomenou i na svůj dávný talent obstát mezi divochy. |