Z pera Jaroslava Jírů
Milosrdný osud mne obdařil zdařilou vnučkou. Tercii skončila se čtyřmi dvojkami, čímž uvedla dědečka do rozpaků, protože jemu se to nikdy nepovedlo.
Několik let už s ní problémy s dárky k narozeninám a odměn za vysvědčení řeším jednoduše: zajdeme do knihkupectví, řeknu Verunce, kolik mám peněz a ona vybírá a vybírá. Pozorně a dobře.
Naivně jsem se domníval, že pro dědečka, živícího se perem, nemůže být většího štěstí. Těšil jsem se na to, že až trochu vyspěje, tak si s ní budu povídat o Karlu Čapkovi, Milanu Kunderovi, Ivanu Klímovi a jiných svých oblíbených autorech, ale osud mne vyvedl z omylu a krutě vytrestal.
Když jsme se posledně viděli, krutě jsem selhal. Věděl jsem jen velmi matně, kdo to je Harry Potter a Tolkiena jsem málem pokládal za jednoho u útočníků Manchester United.
Na Čapka a Kunderu vůbec nepřišla řeč. A já, který jsem si až dosud zakládal na své poměrně slušné sčetlosti, jsem se najednou propadl mezi polovzdělance a negramoty.
Verunka mi předložila svou práci o Pánovi prstenů a já se zmohl jen na to, že jsem ji upozornil na jisté problémy s interpunkcí a přivlastňováním podmětu.
To je hrůza, povzdechl jsem si, stal se z tebe starý školomet, neschopný pochopit kouzlo, záhady, neznámo ve světě pohádkových bytostí. Už jsi na odpis, dědku, vrať se do hrobu.
Z toho zoufalství mne vyvedla reminiscence na vlastní mládí. Jen si vzpomeň, řekl jsem si, jak jsi provokoval paní profesorku češtiny svým přezíravým vztahem k Aloisi Jiráskovi, jak tě nevzrušovaly básně Otokara Březiny a špatně jsi snášel pathos Viktora Dyka.
Jak tě ve světě třídního násilí a pochodujících davů okouzloval Čapkův civilismus, jeho svět drobných radostí a starost o osud člověka a lidstva.
Moje vnučka si sedne k internetu a může se spojit s celým světem. Má walkmana, discmana a mobil. Jaký div, že hledá zároveň útočiště před tím vším ve světě kouzel, proměn, čarodějnic a čarodějů, bájí a pověstí.
Je to přirozený světa běh, osud každé generace. Jenom se trochu děsím toho, co přijde po tom, jaká bude reakce, která se nutně dostaví, jaké bude vystřízlivění. Mne už z toho hlava bolet nebude, ale svou vnučku bych měl na to všechno připravit. Ale jak?
Co to vlasntě je ta záliba v pohádkách? Romantismus naší doby? To jistě ne, chybí tu motiv vzpoury, záliba v bizarnosti je tu trochu samoúčelná, působí to spíše jako hříčka.
Ale dědeček, který chce porozumět své vnučce, se musí naučit ten jazyk, musí pochopit ty obrazy chtě nechtě. A pak možná přijde chvíle i na toho Kunderu.
Určitě se do Pána prstenů pustím. Nebojím se toho. Prokousal jsem se kdysi i Franzem Kafkou... |