Adam Drda
Končící mandát osmi soudců Ústavního soudu se kryje s kulatými narozeninami - český Ústavní soud vznikl 15. července 1993. Spravedlivě hodnotit celou jeho desetiletou činnost v několika minutách je nemožné, tedy alespoň v základních bodech.
Právní vědomí se v zemi v první polovině 90. let teprve rodilo - u soudů nižší instance seděli většinou lidé, kteří rozhodovali za diktatury, vyškolili se na rudých právních pseudoteoriích a často byli přímo členy KSČ.
Mělo proto velký význam, že v Ústavním soudu stanuli právníci jako Zdeněk Kessler nebo Antonín Procházka, političtí vězni z 50. let. Dávali jistou záruku, že shovívavost vůči komunistické minulosti a především mentalitě bude mít své meze. Hned v prvním verdiktu také soud prohlásil předlistopadový režim za protiprávní a později potvrdil lustrační zákon.
Antonín Procházka i nedávno jmenovaná místopředsedkyně soudu Eliška Wagnerová se dnes shodují, že v době, kdy politici i právníci všeobecně mluvili o principu právní kontinuity, zdůrazňoval Ústavní soud hodnotovou diskontinuitu. V tom je třeba jim dát do značné míry za pravdu - a například na pozadí procesů s vlastizrádci lze zároveň litovat, že "obyčejné" soudy nebyly tím zdůrazňováním ovlivněny silněji.
Význam Ústavního soudu se potvrdil i ve chvíli, kdy bylo třeba čelit politickému tlaku. Roku 2001 soudci na návrh prezidenta Václava Havla zrušili některé pasáže účelového volebního zákona, který vzešel z opozičně-smluvní dílny a měl trvale zvýhodnit sociální demokraty a ODS. Podobně odmítl okleštění některých prezidentských pravomocí a omezování nezávislosti Centrální banky.
Obecně se dá říct, že Ústavní soud se dokázali ubránit politickým tlakům i tlaku veřejného mínění, snad s jedinou výjimkou, jíž jsou neblaze proslulé Benešovy dekrety. Když například rozhodl ve známé cause Rudolfa Dreithalera, de facto potvrdil platnost konfiskaščních nařízení, jež jsou podle řady právníků i politologů ve frapantním rozporu s Listinou práv a svobod.
Stávající prezident Václav Klaus patřil k poměrně tvrdým kritikům Ústavního soudu a prohlašoval, že by měl být "barevnější". Teď Klaus své názory uvádí do praxe a jména kandidátů, které vybral, naznačují, jak by mohla vypadat soudní budoucnost.
Nejde ani zdaleko o to, zda ti lidé působili v praktické politice, jako spíš o to, jak se coby politici projevovali. Jediný zatím schválený nový člen Miloslav Výborný bude možná rozhodovat o zákonech, které jako poslanec sám přijímal, a v podobné situaci by se zřejmě ocitla i kandidátka a současná senátorka za ODS Dagmar Lastovecká.
Zároveň však v jejich politické minulosti není nic diskvalifikujícího, snad kromě toho, že občas mlčeli k podezřelým záměrům svých spolustraníků. O dost hůř je na tom odcházející ministr spravedlnosti Pavel Rychetský - nabízí se například otázka, jak může dodržování ústavní listiny práv a svobod hlídat člověk, který podporoval snahu svých vládních kolegů zlikvidovat žalobami nepohodlný týdeník Respekt.
Diskutabilní jsou však i postoje dalších kandidátů, například právníka Václava Pavlíčka, který nekriticky obhajuje národně-socialistická poválečná politická rozhodnutí, advokáta Aleše Pejchala, který se leta angažuje proti restitucím církevních a šlechtických majetků nebo advokáta Vladimíra Balaše, který se podle tuzemského tisku zapojil do politických tahanic kolem státního zásahu v Investiční a poštovní bance.
Možná, že jako soudci vyhoví politickému koncensu, ale není nikterak velká záruka, že naplní požadavek nezávislosti. Slibně naopak vypadá nominace "advokátky Romů" Kláry Samkové-Veselé.
Senátoři budou nové ústavní soudce schvalovat, co nevidět - pokud to udělají uspěchaně, může se dosud vcelku stabilní instituce rozkolísat a právní atmosféra v zemi pomalu, ale výrazně proměnit. |