Z pera Jiřího Dědečka
Když mi za totality měla vyjít knížka, musel ji vydavatel obhájit slovy o nonkonformním pohledu na společnost a o pádném políčku měšťákovi.
To už dnes není zapotřebí a navíc by to ani nebyla pravda. Dnes mám auto, chatu, děti, manželku a tři kreditní karty. Přece nebudu pádně políčkovat sám sebe...
Seděl jsem tuhle na takové oslavě po vernisáži. Kolem visely obrazy, uprostřed galerie byl stůl a na něm jídlo a pití, společnost se chovala uměřeně. Z ulice bylo dovnitř vidět velikým proskleným oknem.
Z hovoru o obrazech přešlo se na další umělecké disciplíny, jež byly kolem tabule zastoupeny, každý měl co říci, každý už tak trochu ve svém oboru "něco znamenal", každý už to tak trochu "někam dotáhl".
Neříkalo se to přímo, ale bylo to jasné. Samí úpěšní, etablovaní a vlastně docela bohatí, ale ještě navíc tak trochu mimo hlavní (opovrhovaný) komerční proud.
K půlnoci, přivábeni pohledem z chodníku, vetřeli se náhle do galerie tři mile namazaní mládenci - naše společnost i celá prostora možná už tou dobou jevila spíše hospodské nežli umělecké znaky - a chtěli si rovněž objednat.
Laskavé vedení podniku jim vysvětlilo, že dnes je to uzavřený večírek, že na obrazy se mohou přijít podívat zítra.
Mládenci ale trvali na svém a nežli se podařilo mírumilovně je vyhodit, počali odborně kriticky chodit kolem obrazů, potřásali hlavami a velmi hlasitě vedli komické profesorské řeči:
"Hm, ten talent je nepochybný... Lehce to připomíná toho a toho... Tady jako by tvůrce vycházel z ..."
Také mezitím samozřejmě padalo množství anatomických výrazů pro údiv e nesouhlas. Jistěže byli arogantní, ale spíše mladě a roztomile, a hlavně vůbec nebyli hloupí.
Mně bylo jen líto, že podle vystavených děl nepoznali umělce a že se ptali mě, zda jsem autor a dělal-li jsem to vskutku vlastníma rukama a štětcem. A také jsem se cítil lehce dotčen, že podle tváře okamžitě nepoznali můj pravý obor.
Jinak ale my, co jsme to už někam dotáhli, jsme seděli jako zařezaní a nic jsme neříkali, protože mnohý z nás zrovna na vlastní oči spatřil své nonkonformní mládí.
Když pak bouřliváci odešli, už se na předchozí konverzaci nepodařilo navázat, otřásli našimi malými jistotami (co když jeden z nich doma ve sklepě geniálně komponuje, druhý má šuplík plný úžasných veršů a třetí je malíř, kterého objeví až jedenadvacáté století?).
Šlo se tiše domů. Někdo řekl: "To je neuvěřitelný, jak jsou ty mladý dneska drzý!"
A mně v hlavě tiše zněl refrén Brelovy slavné písně: ..."měšťáci jsou jak prasata, čím jsou starší, tím víc je blbost bere..." |