Daniel Kaiser
Britská Konzervativní strana a Občanská demokratická strana mají jednu společnou zkušenost. Oběma bývá sem tam upíráno místo v dobré společnosti pro jejich - prý nebezpečné - zahraničněpolitické názory.
ODS, tvrdí například její vynálezce a dnešní dvorní nepřítel Josef Zieleniec, by chtěla vrátit evropskou integraci na úplný začátek, před podpis Římských smluv, a - dopovězme Zieleniecovu výtku - někam do Evropy poseté válečnými troskami.
O Ianu Duncanovi Smithovi řekl v podstatě totéž včera jeho stranický kolega a konkurent Kenneth Clarke.
Když před dvěma roky eurofil Clarke podlehl v boji o křeslo předsedy strany právě Duncanu Smithovi, psaly i jinak příčetné listy různě po Evropě o toryích jako o pravicových trockistech.
V Pražské deklaraci ovšem není ani slovo o otáčení kola dějin nazpátek, rozbíjení nebo vystupování.
Ian Duncan Smith ve svém takřka hodinovém projevu několikrát opakoval, že je stoupencem Evropské unie, s důrazným dodatkem, že by měla být progresivní.
Část evropských kompetencí by nejradši znovu znárodnil - například společnou zemědělskou politiku, která kombinací dotací a cel ruinuje chudé země Třetího světa a podle Duncana Smithe vlastně živí podhoubí terorismu -, a co je důležitější, pravomoci, které ještě drží národní vlády, by už jim měly zůstat a ne, jak předpokládá návrh evropské ústavy, se přesunout na evropskou úroveň.
S vývody britského kolegy šéf českých opozičních demokratů Mirek Topolánek úplně souhlasil, sám by to prý lépe říct neuměl.
Všechny tři strany - ODS, Konzervativní strana i Právo a spravedlnost - apelují na vlády svých zemí, aby vypsaly referendum o ústavě. Na Evropu mají názor, kterýému nelze upřít právo na existenci a který mimochodem alespoň v nějaké latentní formě sdílí asi podstatná část, možná většina evropské veřejnosti.
Čím to, že se stranám, které evropskou integraci chtějí přibrzdit, nedaří na brzdu dosáhnout? Problémy spjaté s evropskou integrací se těžko prodávají.
Ukázalo se to naposledy tady - z kampaně a diskuse před referendem se o Evropské unii dalo vyzvědět zhruba tolik, že se do ní dá vstoupit. Ale ani ve starých členských zemích není informovanost o Evropě výrazně lepší.
V jednom průzkumu před dvěma lety se zjistilo, že třetina Britů neví, že jejich země je v Evropské unii. Většina Němců, Francouzů nebo Řeků netuší, jakým způsobem vznikají evropské zákony - které už ve většině členských zemí tvoří víc než polovinu legislativy.
Návrh nové ústavy přitom proces srůstání Evropy ještě urychluje. Euroskeptici a zdrženlivci vědí, že proti tomu v zásadě nemají jinou zbraň než monotematické referendum, protože parlamentní volby se zpravidla lámou na všem možném, jen ne zahraniční politice.
Proto vznikají iniciativy typu Pražská deklarace.
I kdyby se ale signatářům splnil jejich sen a o evropské ústavě by mohli rozhodovat lidé - a v Británii, kde o referendum je asi největší zájem, by se takové referendum konalo asi jen přes mrtvolu premiéra Blaira - ocitnou se ještě před nelehkou výzvou onen lid probudit. |