Z pera Miloše Doležala
Mapy, bedekry a deník jsem uložil doma do knihovny, řádně zase docházím do práce v Praze na Vinohradech, ale můj duch stále vězí v Mantově v paláci Gonzágů před krásnou Mantegnovou freskou; ve Volteře se prochází po etruských hradbách; v Arezzu spočívá na nádvoříčku Petrarkova rodného domu - tedy stále pobývá v útěšném světle, prostoru a barvách jihu.
Před týdnem jsem se vrátil z Itálie. Tentokrát se však nejednalo o poutnickou potulku. Ženil se kamarád Michelle, fotograf z Florencie a o ruku požádal Lucii ze Sepolcra. Na své kamarády ze středu Evropy nezapomněl a tak se jelo.
Svatba se konala na gotickém hradě Castello di Sorci v toskánské kampánii, v rovinatém, volně obydleném kraji při horním toku Tibery, která tu je ještě zelená a spíš bystřina než řeka.
Celému kraji se říká Valtiberina a země je to přívětivá, s valy hor a kopců, s volností vábících dálek i se žlaby zařízlých údolí. Nikde stopy po betonových silech a komínech.
Tulák se tu prašnými cestami dostává až k oblakům. Kopce jsou členěny kolmicemi vzrostlých cypřišů a rytmem olivových hájů.
Velmožové z Arezza i páni z Rimini si v tomto kraji stavěli své paláce a honosné vily. V lesích Horní Tibery zakládal kláštery sv. František, v díře zvané Caprese se narodil Michelangelo a Sansepolcro dalo světu ranně renesančního malířského genia Piera della Francescu.
Na kopcích tohoto kraje se dodnes tyčí nedobytné hrady a hnízda vsí, jejichž obyvatelé se však v posledních letech proměňují. Němci a Angličané zde v hojné míře kupují kamenné domky a vytvářejí malé kolonie.
Ale zpět ke svatbě Michaella a Lucie. Bylo již po obřadu, rozpálené sobotní odpoledne a na nádvoří gotického hradu se sešlo na sto padesát hostí. Dlouhé dubové stoly plné lehkého jídla a vína.
Archaická oprýskanost zdí a všudypřítomný stín slavného středověkého majitele, neúnavného bojovníka Baldaccia z Anghiari, ve finále života sťatého.
Nynější majitel provádí skupinku svatebčanů sklepy. V bývalé mučírně chladí víno, v cele vězení mu zrají kola sýrů.
V sálech paláce pak začíná hodokvas, několik chodů, kopce pikantních těstovin, druhy jemného masa, sladké, slané, studené, horké; víno rosso pojmenované po sťatém majiteli, koflíček silné kávy; ve vánku vlají záclony, buší se do stolů a vyvolává se sláva novomanželům, v zrcadlech nad krby se míhají svatebčané, měšťané z Florencie a venkované ze Sepolcra a dva tak odlišné rody srůstají.
Bujará veselka skončila k ránu, cikády už zase začaly drnčet a ženich se tak rozdal, že skončil v horečkách. Jih je tak nejen úžas, hřejivé vztahy a vydatnost, ale též vydanost.
I na to jsem myslel, když jsem se vracel přes Železnou Rudu domů. První, co vás tu přivítá a obstoupí je nasupený celník, rozeřvaný pumpař, věnec nevěstinců s trapnem srdíčkových neonů a stále gumově usměvavý Kato na stránkách novin.
Vybavil se mi v té chvíli Jan Zrzavý, který kdesi napsal: "Neumím žít v tíživém prostředí Čech. Mrtvo mne zaléhá, dech se mi úží, a toužím po slunci, moři, vlahém vzduchu a lehkosti jižních zemí. Neuvěřím znova strašidlům své země." |