Z pera Jaroslava Veise
Ještě před koncem školního roku a fotbalové ligy se jméno Kinský objevovalo občas v pražském místopise, případně v učebnicích dějepisu nebo díky brankáři stejného jména ve sportovních referátech.
Nyní, po několika vítězstvích v soudních sporech o pár hektarů bezvýznamných pozemků, proniklo i na první stránky novin a zná je každý poslanec.
V Argentině žijící starý muž, František Kinský totiž vzbuzuje obavy, že na základně dosavadních precedentních rozsudků mu soudy mohou přiřknout rodinný majetek odhadovaný až na čtyřicet miliard korun.
Obava, že tím může být popřena platnost Benešových dekretů a tudíž zvráceny výsledky druhé světové války donutila už premiéra i prezidenta, aby svolali porady ústavních činitelů na nejvyšší úrovni s jedinou otázkou - co dělat.
Nechat rozhodování na soudcích, velí zdravý rozum i pud sebezáchovy, kteréžto ovšem, jak známo, mívají politici v podobných chvílích poněkud potlačeny.
Zasvěcenci soudí, že prapůvod nynějšího poplachu kolem fenoménu Kinský je nutno hledat právě ve zmíněném pražském místopise.
V samém centru Prahy i naší národní hrdosti, na Staroměstském náměstí totiž stojí palác stejného jména. Dnes v něm své sbírky vystavuje Národní galerie a jak se obává ministr kultury, Františku Kinskému by mohl být soudem vydán.
Z obav, aby se tak nestalo, zahájil proto mocnou protikampaň, jejímiž jsme nyní svědky a prezident i premiér, nechtějí-li být označeni za málo rázné a chabé obhájce našich národních zájmů, se k ní museli připojit.
Nelze si v tu chvíli nevzpomenout, že palác Kinských v naší nejnovější historii není v ohrožení poprvé.
Již na samém počátku devadesátých let se ho pokusil obsadit v zájmu svých zájmů jeden tehdy prakticky neznámý pražský intelektuál. Jmenoval se Vladimír Železný a o televizi Nova se mu ještě ani nesnilo.
Zakládal totiž cosi mnohem noblesnějšího, Společnost Franze Kafky. Projekt však už to byl, ač intelektuální, zcela v jeho stylu, tedy rozmáchlý.
Společnost měla pro své působení získat jako sídlo právě palác Kinských. V jeho útrobách měl být pro milovníky Kafkových děl, přijíždějících do Prahy z celého světa, také kafkovský hotel, dále kafkovské přednáškové a výstavní sály, kafkoifní vydavatelské a badatelské prostory a vůbec vše, na co bylo lze v souvislosti s velkým pražským rodákem pomyslet.
Kafka měl patrně v Železného velkorysém pojetí nahradit pražský turistický symbol dobrého vojáka Švejka stejně razantně, jako měl za komunistů děda Mráz naradit Ježíška.
Naštěstí tehdy Vladimír Železný neuspěl a v paláci zůstala Národní galerie. 'Naštěstí' říkám zcela vážně, protože po zkušenosti s proměnou projektu CET 21 v televizi Nova si snadno představíme, co by se stalo, kdyby mu palác někdo přiklepl.
Na první schůzi by se kafkologové nejspíš dozvěděli, že původní projekt jejich společnosti byl příliš idealistický, a že je třeba jej přizpůsobit komerčnímu prostředí.
Klidně, avšak důrazně by Vladimír Železný milovníky Kafkova díla upozornil, že spisovatel nepatří do paláce, nýbrž do polic nedaleké městské knihovny.
Vzápětí by se rovněž ukázalo, že v paláci kafkovskému odkazu mnohem lépe poslouží třeba luxusní restaurace Proměna podávající speciality dle Řehoře Samsy, případně bar Amerika.
Michal David by jistě dokázal na libreto Petra Novotného napsat muzikál Proces s krásnou rolí Josefa K. pro Karla Gotta i dostatek prostoru pro skupinu Holki a Helenku Vondráčkovou a mohl by se tu hrát dodnes.
Dost by mě zajímalo, jak by se s tím smiřoval ministr kultury. Dost možná by se modlil, aby se někde objevil nějaký Kinský, který by o palác požádal a aby se našel soud, který by mu ho vydal. |