Z pera Ivana Klímy
Právě před devadesáti lety si v předvečer svých třicátých narozenin Franz Kafka poznamenal do svého deníku: "Rozšíření a povýšení existence manželstvím. Kazatelský výrok. Ale takřka to tuším." Ale o něco později si zapsal: "Jakmile zanechám psaní, myšlení mi těžkne."
Jeho život snad nejvíce ze všeho poznamenalo právě toto dilema: touha po rodině, úzkost z osamělosti, vědomí, že bez manželství, bez dětí život zůstane nenaplněn, a zároveň hrůza z intimity, z existence někoho, kdo by si dělal nárok na jeho city, na jeho čas a bránil mu tím v psaní.
Dílo tohoto velkého spisovatele, od jehož narození právě uplynulo sto dvacet let, se dočkalo nejfantastičtějších výkladů, které často spíš zatemňovaly smysl toho, co psal.
Byl to člověk, který trpěl nejistotou o smyslu svého života včetně svého psaní, byl to člověk, který toužil dosáhnout dokonalosti ve všem, co činil, a protože zároveň věděl, že jakákoliv dokonalost je nedosažitelná, bylo mu těžko cokoliv v životě dokončit.
Zasnuboval se a za několik týdnů svá zasnoubení rušil. Rozepsal tři velké romány, ale žádný z nich nedovedl do konce. Jeho deníky oplývají náměty, které se někdy podobají jen výkřikům, po nichž už nic nenásleduje.
Byl to člověk plachý, výstřední a zaujatý svými vnitřními rozpory natolik, že jen málokdy dokázal psát o čemkoliv jiném. Ale jeho rozpory byly existenciální, byly svým způsobem jen až do absurdity dovedené pocity každého člověka.
Protože mu jeho plachost nedovolovala, aby o sobě mluvil otevřeně (to činil jen ve svých dopisech), volil skvělé metafory:
Josef K., jehož neznámý soud soudí za nespecifikovaná provinění, zeměměřič K., který sice nic neměří, ale zato bojovně naladěn touží promluvit s nedostupným mužem z nedostupného Zámku, a který ve chvíli, kdy se mu nabízí přijetí a milost, pro naprostou únavu, únavu ze života, není s to vůbec zaslechnout hlas, jenž k němu promlouvá.
Kafka psal především o sobě a o svých trápeních, ale velikost jeho metafor dala jeho příběhům obecnou platnost. A jejich nedokončenost? Co je ve světě dokončeno?
Všechny dokončené literární příběhy vedeny autorovou zvůlí jen násilně přerušují příběh někde v jeho běhu. Protože jediným koncem lidského příběhu je smrt.
Tento konec aspoň v Procesu Kafka napsal, a že to je konec krvavý a násilný jen potvrzuje, že Kafka byl autorem onoho šíleného a krvavého dvacátého století.
Mnohokrát se vedly spory, zda Kafka byl autorem německým, židovským či dokonce českým (vždyť v Praze prožil celý život a česky mluvil plynně). Možná se dnes tento spor snadněji vyřeší.
Byl totiž jedním z velkých autorů evropských. |