Adam Drda
Německé úřady sice vysvětlily znepokojeným českým politikům, jak se mají výroky a názory Joschky Fischera správně interpretovat, ale problém by se přesto neměl jen tak přejít.
Především se při něm opět ukázalo, že česká stranická scéna, s výjimkou několika jednotlivců, je opravdu kdykoli připravena proměnit se ve společenství robotů a začít ze sebe sypat jakési předprogramované fráze.
Politici k tomu ani nepotřebují vědět, co přesně Fischer (v tomto případě Fischer...) řekl - důležité je, že se to týká vyhnanců a smířlivosti. Pak už se negace rozjede sama.
Vladimír Špidla automaticky prohlašuje: Nesouhlasím s tímto projektem, to jest s odškodněním obzvlášť těžce postižených vyhnanců z česko-německého fondu budoucnosti.
Nenamáhá se vysvětlit, proč nesouhlasí, a česká žurnalistika to po něm ani nechce - nezkoumá se, kdo jsou ti těžce postižení, nikdo Špidlovi nenamítne, ačkoli se o tom opakovaně mluvilo i psalo, že třeba sudetoněmečtí sociální demokraté byli pronásledováni nejprve nacisty a poté ještě českými čističi vlasti.
Podobně prezident Václav Klaus ihned přispěchá s prohlášením, že "iniciativy v této oblasti nepřispívají ke stabilitě". Na místě je hned otázka: Ke stabilitě čeho? Českých mýtů?
Českého přístupu, podle něhož se do minulosti nedá zasahovat, jestliže se to týká vyhnanců, ale její následky se kupodivu dají zmírňovat, když jde o oběti nacismu? Anebo jde o stabilitu Klausova úřadu? A jaké iniciativy má pan prezident na mysli? Paušálně všechny?
Ostatní politici nezůstali pozadu. Lidovec Cyril Svoboda prohlašuje: český postoj je jasný, "sudetští Němci se odškodňovat nebudou".
Poslanec za ODS Petr Nečas dodává: Bylo by to jakési "otevírání pandořiny skříňky".
A předseda KSČM Miroslav Grebeníček to celé v narudlém duchu dotahuje: "Fischerovo vyjádření považuji za hrubé porušení závěrů dosavadních mezistátních jednání".
Racionální diskuse o čemkoli, co se týká poválečných událostí, je tedy v české politice zřejmě nemožná.
Straničtí reprezentanti si svými populistickými předvolebními výkony - jako bylo třeba manifestační společné prohlášení o nedotknutelnosti benešových dekretů - k normální rozpravě zavřeli dveře.
Nemohou ustoupit, ale pouze přitvrzovat a obrazně řečeno ty dveře víc a víc zatloukat - typická je v tomto ohledu snaha vyjádřit uznání pro Edvarda Beneše speciálním zákonem, anebo úsilí o zkrocení soudů, které nevyhovují politickým požadavkům a vydaly majetek Františkovi O. Kinskému.
Je zajímavé, že Unie svobody a Lidovci dnes veřejně říkají, jak je jim líto, že se na slavné předvolební "akci dekrery" podíleli.
Lze proto tušit, že budou za pár měsíců podobně opožděně litovat svého postoje k současným snahám ministra kultury Pavla Dostála, které podle některých právníků vedou k přímému ovlivňování soudních verdiktů.
V dané situaci se člověk nemůže bez sympatií dívat na jediného člena vlády, který se z antiněmeckého chóru alespoň vymyká, totiž na předsedu US/DEU, historika Petra Mareše.
Ten sice zachovává jistou politickou opatrnost, ale zároveň vyhnání Němců běžně kritizuje, vyslovuje se pro gesto z české strany a vždy podporuje jednání s těmi, kdo z Německa dávají Česku podněty a návrhy.
Mareš to však ve vládě bude mít opravdu těžké: vždyť se dosud nedokázala rozhoupat ani k tomu, aby napravila bezpráví, jehož se českoslovernské a české úřady dopouštěly na německé menšině, jejíž členové tu po válce zůstali jakožto úředně uznaní antrifašisté. |