Z pera Jaroslava Jírů
Nevím, co mne to napadlo, ale rozhodl jsem se, že před vražednými červnovými vedry v Praze zmizím na několik dní do Chorvatska.
Utíkat před středoevropskými tropy na jih Evropy, to postrádá vší logiku. A vidíte, neprohloupil jsem, neboť břehy Jadranu ovívá i v létě milosrdná bora.
Povzbuzen úspěchem tohoto útěku rozhodl jsem se osvobodit se na někollik dní i od všedních českých starostí, což se mi podařilo tím spíše, že zde pražské noviny vůbec nejsou k dostání, a mně trvalo dost dlouho, než jsem se dozvěděl z International Herald Tribune, jak vlastně dopadlo to naše evropské referendum.
Jenže, co naplat, české reminiscence se ozývají i tam, kde by to člověk nejméně čekal. V tom nádherném Dubrovníku jsem se toulal po městě, prohlížel si krásné paláce a luštil nápisy na nich.
Nejvíce se mi líbil ten, kde zasedalo ve středověku městské zastupitelstvo. Moudří Dubrovničané volili svého správce-rektora jen na měsíc, neboť správně usoudili, že dlouhý pobyt v nejvyšší funkci vystavuje zbytečnému pokušení.
A na bránu paláce svých konšelů napsali "Obiliti privatorum, publica curate", tedy "Zapomeňte na soukromé starosti, věnujte se věcem veřejným". Co to takhle napsat na vstupní bránu českého parlamentu, co říkáte?
Na jednom náměstí, kde se dříve konaly trhy, jsem zase našel jiné moudro: "Je nám zakázáno šidit a měřit špatně a když vážím zboží, sám Bůh váží se mnou."
Jak by se krásně vyjímalo na tržištích, ale i různých bankách a kampeličkách v tuzemsku. Kdyby měl český tunelář pocit, že mu všemohoucí vidí do karet, změnil by se?
Povzbuzen tímto předkrmem, začetl jsem se do česky psané brožurky o krásách a dějinách Dubrovníku. Středověk je tu vypsán v celé své kráse. Tehdy se občané Dubrovníka těšili svobodám, o nichž Evropa a celý svět neměly ani tušení. Ale ta kapitola o historii končí devatenáctým stoletím.
A tak jsem se nic nedozvěděl o tom, zda sem jezdili odpočívat dozorci z koncentračních táborů fašisty Ante Paveliče. Nic o tom, zda tu byly dny odpočinku pro pracující za vlády proslulého Chorvata Josipa Broze Tita.
Krása chrámu svatého Blažeje mne uchvátila: zdalipak se tu věřící modlili za zdraví záhřebského arcibiskupa Stipinače, jehož dal Tito zavřít? Celé to období je v brožuře odbyto jedinou větou o rozvoji dubrovnického loďstva a turistiky.
V jiné brožuře jsem byl poučen, že i dnes hájí Chorvatsko západní civilizaci před barbarstvím Východu. Ale o tom, kde vlastně jsou ti Hunové novověku ani slovo. Cestou autobusem z Prahy míjíme Knín a Plitvická jezera, přejíždíme bosenský koridor.
Turisto, zapomeň, nikdy se tu neválčilo, nezahynuly tu tisíce nevinných žen a dětí, před strašným vedrem tě uchrání milosrdná bora. |