Petr Fischer
Ministr kultury Pavel Dostál není hysterický politik, jak tvrdí někteří jeho neurvalí kritici.
Pan ministr pouze projevuje obdivuhodnou schopnost dramatizovat události, které vůbec tak dramatické nejsou.
Posledním příkladem je kauza vracení majetku Oldřichu Ferdinandu Kinskému. Rozhodnutí soudu, který šestasedmdesátiletému Kinskému vrátil kus půdy, je podle Dostála prolomením Benešových dekretů a celé restituční legislativy a jako takové může totálně rozvrátit majetkové poměry v České republice.
Zejména po vstupu Česka do Evropské unie, bojí se Dostál, se může podobných případů objevit mnohem víc.
Pokud ovšem politici takové ztrátě národního majektu nezabrání tím, že do zákona vnesou klauzuli, podle níž se všechen majetek, který po válce přešel do rukou státu, může navracet jen podle restitučního zákona, kde jako bezpečnostní hranice svítí datum 25. února 1948.
Romantičtí národovci Dostálovu snahu jisto jistě ocení.
Rozumně uvažující vlastenci se však minimálně pozastaví nad tím, zda není něco zvláštního na tom, když ministr vlády chce opravovat verdikty nezávislého soudu účelovým zákonem.
Při zevrubnějším ohledání by se objevily i námitky silnější.
Předně v České republice neexistuje precedenční právo. Každý případ se posuzuje jako jedinečný a zvláštní, nelze ho proto jednoduše brát jako obecné pravidlo pro všechny podobné kauzy.
Obava ministra Dostála, že výhry pana Kinského spustí řetězec dalších soudních proher, jsou nadnesené i z jiného důvodu.
Okolnosti případu jsou natolik výjimečné, že lze jen těžko přepodkládat, že by se podobný vzorec opakoval i v budoucnu.
Pavel Dostál se nejvíce ze všeho bojí, že občansko-právní spory o uznání vlastnictví odhalí slabiny aplikace Benešových zákonů.
Pak si ovšem musíme položit otázku: co je víc: dodržování pravidel právního státu v rámci kontinuity práva, kterou jsme přijali, nebo Benešovy dekrety samy o sobě?
Znění zákona nikdy nelze oddělit od jeho konkrétního provádění.
Zákon sám o sobě nic neznamená, což ostatně potvrdil i soud, který v kauze Kinský nikterak nezpochybnil dikci či legitimitu Benešových dekretů, pouze konstatoval, že praxe se v jednom případě se zněním zákona prostě nesešla.
Postoj Pavla Dostála, který chce právní kličkou zabránit tomu, aby se napříště kdokoliv zaobíral aplikací zákonných opatření v případech majetkových sporů z poválečných časů, je riskantní v tom, že přehlíží pevnou provázanost formulace a aplikace zákona.
Jedna norma - konkrérně Benešovy dekrety - se tím pozvedá na výjimečnou rovinu "zákona per se", jehož provedení je a priori správné vždy a za všech okolností.
Tedy i tehdy, když je protiprávní, když odporuje všem ostatním právním zásadám, které ministr Dostál jindy tolik ctí.
Vypadá to jako formalita, na níž vlastně ani tak nezáleží. Ve skutečnosti tu jde o samotnou podstatu fungování právního státu, po němž před rokem 1989 tolik toužil i současný ministr kultury.
A to všechno jenom proto, že Pavel Dostál nedokáže při posouzení případu Kinský odmyslet od předsudečných emocí a ve střízlivém pohledu na věc mu brání myšlenky na pražský palác stejného jména, který se právě teď podle něj ocitá v ohrožení. |