Ondřej Štindl
Obhájci Karla Srby se proti včerejšímu rozsudku - jak jsme slyšeli - odvolávají, věc tedy není definitivně uzavřena.
Přesto však je možné říci, že verdikt nad Karlem Srbou je v rámci vývoje české polistopadové justice přelomový.
Srba byl odsouzen za činy, kterých se měl dopustit v době, kdy se pohyboval v nejvyšších patrech státní správy. Zároveň se zdá, že Srba byl i v politických kruzích osoba svým způsobem dobře zavedená.
Samozřejmě, že neexistují důkazy o tom, že by vysoce postavení politici byli zapleteni do zločinů, kterých se Srba měl dopustit, nebo že o nich alespoň věděli.
Na druhou stranu existují náznaky, že tehdejší ministr zahraničí Jan Kavan Srbu používal pro, řekněme choulostivější úkoly - typu známé komunikace s tehdejším ředitelem zámku Štiřín.
Karel Srba je určitě člověk, který toho přinejmenším hodně ví. A je otázka, zda jej perspektiva osmiletého vězení nepovede k tomu, aby s těmi svými znalostmi nějak naložil.
Zatím spolu se svými obhájci argumentuje tím, že byl odsouzen na jakousi objednávku.
To tvrzení může opřít o především o do jisté míry bizarní atmosféru, která jeho kauzu provází. Srbův případ totiž jako by měl dvě nesourodé složky.
Na jedné straně údajná a ještě nerozsouzená korupce na ministerstvu zahraničí - podle dostupných informací organizovaná, řekněme, racionálním způsobem - tedy hladce fungující a velice výnosný systém.
A na druhé straně komplot, jehož účelem měla být nájemná vražda nepohodlné novinářky Sabiny Slonkové. Ten naopak nepůsobí jako výsledek práce sice zločinné, ale zároveň racionálně uvažující a výkonné mysli.
Naopak těžko se v souvislosti s ním dá použít jiné slovní spojení než totálně slaboduchý.
Karel Srba - výkonný organizátor korupce a zakonspirovaný agent tajné služby - plánoval nájemnou vraždu s pomocí ne zrovna důvěryhodných společníků a jejím provedením nakonec pověřili mentálně nijak zvlášť stabilního maloměstského policejního informátora známého pod přezdívkou Citrón.
Člověk, který za událostmi hledá důmyslný plán, může cítit nějakou zradu. Na druhou stranu předpoklad, že zločinné plány bývají důmyslné a jejich osnovatelé intelektuálně nadaní, může pozorovatele často dovést k překvapivě iracionálním závěrům - mnohé výstřední konspirační teorie jsou toho důkazem.
Ten předpoklad je navíc založený na jakémsi zábavním průmyslem mocně živeném přesvědčení, že zločinci bývají lidé inteligentní, někdy dokonce mimořádně. Realita ovšem tohle tvrzení spíš nepodporuje.
Pozorovatel, který Srbovu kauzu sleduje zvenčí, se tak nakonec musí rozhodnout, jakou verzi bude považovat za pravděpodobnější.
Zda tu, která naznačuje temné rejdy mocných a všehoschopných lidí, jejichž se Srba stal obětí anebo tu, podle níž jsou i lidé mocní a domněle všehoschopní schopni jednat hloupě, ba neuvěřitelně hloupě.
Jako všichni ostatní. |