Petr Fischer
Neutěšené poměry v Lidovém domě jsou už rok evergreenem tuzemských politických debat.
Nemine dne, aby se někde neobjevila zaručená zpráva, že v sociální demokracii se chystá vzpoura proti málomluvnému "vůdci" Vladimíru Špidlovi. A že tentokrát už Stanislav Gross opravdu rázně zasáhne.
Atmosféru tajemné zákulisnosti podporuje z Vysočiny neúnavně zhrzený lídr Miloš Zeman, který od prohry v hradním klání s Václavem Klausem trpí obsesivní představou, že bez jeho intelektu a talentu sociální demokracie upadne do parlamentní bezvýznamnosti.
V tomto prostředí permanentního rozkolu, živeného nenasytným mediálním chřtánem, který neustále potřebuje potravu spekulace, přichází doporučení širšího vedení ČSSD. které z pětaosmdesáti procent říká svým poslancům a senátorům, aby podpořili vše legislativní, co souvisí s vládní reformou veřejných financí.
Prostor pro další zaručené zprávy o konci Špidlovy vlády v ČSSD, potažmo v centrální exekutivě se opět trochu rozevřel.
Dříve než se tato náplň letní okurkové sezóny začne v teple pěkně množit , bylo by rozumné položit důležitou otázku. Zeptat se. co by sociální demokracie z takového převratu získala.
Co by jí přineslo, kdyby Špidlova vláda kvůli reformě veřejných financí zkrachovala a byla nucena, řečeno slovy premiéra, "dát šanci ostatním".
První odpověď, která napadne byť jen občasného pozorovatele domácí politické scény, zní - nic.
Po pádu Špidlovy sestavy by se ČSSD musela pokusit o sestavení nové vlády, do níž by s největší pravděpodobností už nešli lidovci ani unionisté.
O přistoupení ODS, která suverénně vede žebříček volebních preferencí, nemá cenu uvažovat, byl by to vůči zásadovému předsedovi Topolánkovi nejapný žert.
Sociálním demokratům by nezbylo než se chytit pomocné ruky, kterou o víkendu už po několikáté nabídli českomoravští komunisté, a to by pro budocí výsledek ČSSD ve volbách byla ještě horší reklama než reformní škrty v rozpočtu.
Varianta předčasných voleb je pro obyvatele Lidového domu ještě nevýhodnější. Volební preference dnes nedávají sociálním demokratům jakékoliv šance na sestavení vlády.
Ohrožovat v takové situaci existenci vlastního kabinetu, i když ve složité koalici s pravostředou křesťansko-liberální silou, nemá žádný smysl.
Představa některých kratkozrakých socdemáků, že nepříjemnou reformu udělala ODS, a ČSSD potom přišla k hotovému už do normálních a jednodušších poměrů, je naivní.
Normální jednodušší poměry neexistují, vždy něco někde hoří. A naivita je to poslední, co se v politice vyplácí, přestože americký prezident nyní na Blízkém východě dělá vše proto, aby dokázal pravý opak.
Sociální demokraté jednoduše nemají před sebou žádnou lepší variantu postupu a řadě z nich zřejmě nezbude než se skřípěním zubů podporovat vládní finanční politiku a přitom bojovat o prosazení pozměňovacích návrhů, které by ulehčily jejich špatnému pocitu ze "zrady ideologie".
O totéž, s toutéž motivací se ostatně budou snažit i unionisté a lidovci, pro něž je pokračování současné vlády nejmenším možným mocenským zlem.
Letošní léto by nakonec nemuselo být tak horké, jak se všeobecně předpovídá.
Alespoň z dnešního úhlu pohledu se totiž zdá, že premiérova několikrát prověřená teorie o kladném vlivu neexistence pevných bloků uvnitř ČSSD kongeniálně souzní s potřebami malých stran zůstat u vesla.
Nejsou to pohnutky příliš bohulibé, ale když se díky nim podaří pohnout s rostoucím dluhem veřejných financí, je možné přimhouřit "třetí morální oko".
Alespoň do té doby, než se lenivá opozice rozhoupe a přednese svůj vlastní návrh reformní cesty k prosperitě. |