Adam Drda
Je to smutné, ale je to fakt: Česká republika se nedokázala soudně vypořádat s komunistickými zločinci.
Vlastizrádci z osmašedesátého představují jen pověstnou špičku ledovce, ale je to špička významná: kdo jiný by měl nést rozhodující díl odpovědnosti za následnou normalizaci, za lidi vyhnané z domovů, vyházené ze zaměstnán, zbavené možnosti studia, zavřené do kriminálů...
I když se státní zástupce asi odvolá k Nejvyššímu soudu, je krajně nepravděpodobné, že by Miloš Jakeš a Josef Lenárt vyslechli jiný verdikt než včera, tedy "nevinen".
Jediným odsouzeným v souvislosti s okupací tak /snad/ zůstane někdejší potentát Karel Hoffman, který ovšem nebyl uznán pachatelem vlastizrady, ale pouze prý porušil pravomoc veřejného činitele. To když jako ředitel Ústřední správy spojů vypnul státní rozhlas, v němž vedení země odsuzovalo invazi.
Hlavní problém procesu s vlastizrádci je v tom, že Jakeš, Lenárt a další jsou hodnoceni podle zákonů, které platily v době, kdy měli spáchat trestný čin. Jelikož tehdy byli představiteli komunistické strany a jejich vlast se prohlašovala za socialistickou součást sovětského bloku, těžko jim dnes někdo dokáže, že jednali proti ní.
Jejich konání se navíc nedá prokázat nezvratně: zúčastnili se sice schůzky na sovětském velvyslanectví, kde se domlouvalo vytvoření nové dělnicko-rolnické vlády, ale nelze úplně přesně doložit, co tam říkali.
Pokud tedy dnes tvrdí, že jejich hlavní snahou bylo dosáhnout propuštění zatčených čs. politiků, dá se nad tím udiveně pozdvihnout obočí, ale to je - viděno optikou soudů - asi tak všechno, co se s tím dá dělat.
Dokumenty neexistují, svědci jsou většinou mrtví nebo s Jakešem a Lenártem drží basu. Podle mnoha historiků navíc oba obžalovaní nepatřili k nejaktivnějším srpnovým kolaborantům - těmi byli Vasiľ Biľak, Alois Indra a další.
Potud stávající "logika právní kontinuity", znásobená pozitivistickým myšlením české justice. Dívá-li se však člověk na věc z hlediska přirozeného citu pro spravedlnost, jeví se výše popsaná právní konstrukce jako nesmyslná.
Každý ví, že Jakeš i Lenárt jsou ničemové, kteří dlouhá leta patřili k tvůrcům a udržovatelům totalitního systému. Jejich ochota podílet se po srpnu 1968 na vytváření nové vládní garnitury pod sovětskou taktovkou je vynesla na vysoké posty.
Celý jejich život do roku 1989 lze označit za vytrvalé zrazování a pošlapávání demokracie, svobody, lidských práv a Bůh ví, čeho všeho ještě.
Z tohoto pohledu je lhostejné, zda kývli na spolupráci s okupační mocí už v noci z 21. na 22. srpen nebo až o pár měsíců později.
Obžaloba z vlastizrady, v té podobě, v jaké ji soud zkoumá, je pouze přímým důsledkem právních parametrů, které nastavila polistopadová politická representace - komunističní potentáti nejsou souzeni za svůj podíl na totalitě, tedy za zločiny proti lidskosti, ale je třeba hledat - zjedodušeně řečeno - "záminku", vyhledat, kde porušili své vlastní zákony.
Není od věci, že k osvobozujícímu verdiktu se váže i politická realita: Jakeš a Lenárt odcházejí od soudu osvobozeni, v časech, kdy místopředseda demokratické poslanecké sněmovny Vojtěch Filip zvolený do funkce polistopadovými demokraty jede položit květiny na hrob Gustáva Husáka. Čemu se pak divit? |