Z pera Leo Pavláta
Když v listopadu 1989 vlály v Praze na Václavském náměstí prapory a estébáky a komunistické papaláše ještě trápila nejistota, co jim nová doba přinese, pohupoval se nad hlavami šťastného davu i nadějeplný transparent: "Za Komárka bude koruna jako marka," hlásal.
Ten slogan podle mě vyjadřoval i něco pro tuto zemi podstatného, co se nedá vysvětlit jen euforií oněch dní. Přirozenou touhu pro prosperitě a blahobytu po letech úpadku a odříkání spojoval s jednou konkrétní osobou.
S někým, kdo mocí svého ducha zařídí hospodářský úspěch: obchody plné zboží za nízké ceny, dokonalé silnice, čisté, na minutu přesně jezdící vlaky, upravené, kvetoucí vesnice, dovolené za třetinu měsíčního platu na Riviéře. Génius lidu nepochyboval, že toho všeho se dá dosáhnout ještě za politického působení již v té době bělovlasého politika. Ten řekne, jak se bohatství domoci, a ostatní půjde samo.
Druhým, nikoliv nevýznamným rysem onoho "za Komárka bude koruna jak marka" bylo poměřování našeho očekávaného hospodářského rozkvětu vůči Německu. Jako by v tom podivnou ozvěnou zaznívalo ještě socialistické „dohnat a předehnat“.
V listopadu 1989 už sice bylo zřejmé, že budoucnost beze zbytku naplánovat nelze, ale komplexy vyhrocená, autenticky česká soutěživost zůstala. S Německem bylo dobré se srovnávat, protože na první pohled ekonomicky prospívalo, ale také proto, že právě Němcům by bylo dobré ukázat, jací jsme v Čechách a na Moravě pašáci. Stačí nám dát šanci.
Tak jsme se pustili do díla.
Od listopadu 1989 uplynulo téměř čtrnáct let a se vstupem České republiky do Evropské unie se přední ekonomové dohadují na stranách českých deníků, kdy se Německu alespoň hospodářsky přiblížíme. Možná za deset patnáct let. Možná nikdy.
Naše "makroekonomická situace není dobrá", soudí jeden analytik a dodává, že "to chce posílit vývoz". Druhý se obává, že jsme "překotně a brzy začali budovat sociální stát" a vyslovuje přesvědčení, že klíčem k úspěchu jsou "investice a flexibilita". Další uznávaný ekonom doporučuje "specializaci na to, v čem máme výhody, a vyrábět ve velkém pro Evropu a potažmo svět".
Přiznám, že jakkoliv nepochybuji o významu všech těchto rad, více na mě zapůsobila věta, kterou, jako naschvál českým ekonomickým patriotům, pokud ještě jsou, řekl před pár dny v Německu tamní ministr hospodářství. "I když se o Němcích soudí, že jsou důkladní a spolehliví, třeba říci, že málo pracují", pravil pro všechny ekonomicky srozumitelně a prostě.
Co mi z toho vyplývá pro náš kus země? Co mělo být nejen jasně řečeno, ale především vymáháno již od pádu komunistů: tvrdá práce a odpovědnost. Bohatství se totiž nedá získat, ale musí se vytvořit. Kdyby toto vědomí nahradilo dětinské snění o spasitelích, kteří nás s našima zlatýma rukama dovedou rovnou ke štěstí, vykročili bychom k němu mnohem rázněji už dávno. |