| čtvrtek 26. června 2003, 08:09 SEČ | | Analýza: Jamrtále | 
| Daniel Kaiser
Visegrád z českého pohledu, to jsou neustálé vzlety a pády.
Nejdřív - hlavně díky prezidentu Havlovi a Jiřímu Dienstbierovi - tohle neformální seskupení vypadalo jako pokračování disidentské Polsko-československé solidarity v rozšířeném složení a jinými prostředky.
Kdyby záleželo na Dienstbierovi, středoevropská družina se snad i institucionalizovala.
 |  |  |  |  | | | Rozšíření Evropské unie rovná se Antivisegrád. | |  |  | |  | I v reakci na tyto přehřáté nápady pak Praha Visegrád uložila k ledu. Dienstbierův nástupce Josef Zieleniec se na Visegrádu snažil dokázat, že už není Polák.
Václav Klaus ostentativně odmítal vázat českému sprintérovi v běhu na Západ na krk chudší balíky a tak se mohlo stát, že ministr obrany Baudyš se na schůzce se svými visegrádskými kolegy nechal zastupovat náměstkem.
Škodolibost, která zavládla na Visle, když pak českému sprinterovi došel dech, se dá dobře pochopit.
Od mocenského nástupu ČSSD visegrádský sen zase hlasitě žije - alespoň navenek. Jenže vyprodukovali Středoevropané společně něco, co by stálo za řeč?
Výsledky jsou velmi skromné. Existuje takzvaný mezinárodní visegrádský fond, spolykal už pět milionů eur, a díky za každou dobrou výstavu nebo stipendium.
Společná fronta zformovaná při vstupních jednáních s Evropskou unií - původní zadání Visegrádu - se ale rozpadala skoro vždycky, když byla příležitost.
Před čtyřmi lety, když Slovensko čerstvě po Mečiarovi začalo snižovat náskok svých sousedů, nerozpakoval se úřadující slovenský prezident Schuster pomlouvat před zahraničními novináři tehdy pořád ještě úspěšnější Čechy.
Maďarsko loni v závěrečné fázi jednání porušilo dohodu a bez vědomí ostatních předčasně přistoupilo na podmínky unie.
Když se český Temelín ocital pod palbou rakouských politiků i médií, Praha si toužebně přála, aby si ve Vídni vzpomněli na daleko starší a nejistější jadernou elektrárnu Paks v Maďarsku.
Teď už má celý Visegrád členství v kapse, je čas dívat se kupředu. Kdekdo už spatřil obrysy regionálního seskupení, jakýsi středoevropský Benelux.
V Tálích se potvrdilo, že čtyřku spojuje pohled na institucionální otázky v budoucí Evropské uni: chtějí zachovat počet svých křesel v Evropské radě, jak je slíbila smlouva z Nice, a jednoho komisaře pro každou zemi.
Na každý společný cíl ale připadají dva tři rozdíly. Polsko například už se vidí v šestce evropských mocností po boku Británie, Francie, Německa, Itálie a Španělska.
Prezident Kwasniewski se cítí být neformálním lídrem střední Evropy. To se zbytku Visegrádu nemůže líbit.
Praha si s Varšavou určitě nebude rozumět, až přijde řeč na reformu evropské zemědělské politiky.
Slovensko-maďarské napětí ztvárnil svou nepřítomností maďarský premiér Medgyessy.
A dalo by se pokračovat. To neznamená, že by spolu středoevropští předáci neměli mluvit a že by spolu neměli jezdit na vzduch.
V unii ale bude nováčky spojovat vlastně už jen relativní chudoba a minulost, na kterou je snad lepší zapomenout. Rozšíření Evropské unie rovná se Antivisegrád. |
|  |  |  |  |  | | Akciové trhy: 00:54 GMT | | FTSE | 6406.80 | -11.00 | | Dow Jones | 12525.7 | -48.11 | | Nasdaq | 2467.70 | -9.91 | | FTSE má zpoždění 15 min, Dow a Nasdaq 20 min |
|