Ondřej Štindl
Novému pokusu o zrušení lustračního zákona se připisuje větší šance na úspěch než těm předcházejícím, místopředsedkyně sněmovny za ČSSD Jitka Kupčová v našem včerejším vysílání řekla, že třináct let po převratu není v české legislativě pro podobnou normu místo.
Stejných třináct let po převratu ovšem oficiální seznamy lidí zahrnutých do jedné kategorie těch, na něž se lustrační zákon vztahuje, mizí z výdejních míst rychlostí blesku a zájemci jsou kvůli nim ochotni stát dlouhou dobu ve frontě.
Víceméně náhodný souběh těch dvou událostí je výstižná ilustrace českého vztahu k době komunistického režimu.
Na jedné straně snaha se od ní víceméně odstřihnout, přestat ji brát na vědomí nebo přes ni přehodit závoj třeba nahořklého ale sentimentu, vnímat ji jako možná trochu bizarní, ale retro.
Na druhé straně jakási neléčená bolest a pocit něčeho nedořečeného, hmatání po jakémkoli stéblu, které by člověku mohlo přinést alespoň iluzi jakési oficiálně potvrzené pravdy.
Plodem téhle dvojznačnosti do značné míry je i lustrační zákon, který je často vnímán ne jako souhrn výčet některých podmínek nutných pro to, aby člověk mohl být jmenován do některých funkcí, ale jako prapor, na nějž by měli přísahat ti, kdo vyrovnání s minulostí myslí vážně.
Takovým nárokům samozřejmě dostát nemůže - ti jeho kritici, kteří tvrdí, že namísto důkladného hledání pravdy přináší v podstatě jen porovnávání rodných čísel s jakousi evidencí, mají v podstatě pravdu.
Otázka ovšem je, zda jeho případné zrušení by přineslo nějaký poctivější přístup k problému, který připouštějí víceméně všichni. A odpověď na ni je skoro určitě ne.
Zrušení lustračního zákona navrhuje komunistická strana, již by skutečně nebylo namístě podezřívat z toho, že by usilovala o nějaký otevřený a pokud možno pravdivý pohled na přelistopadovou minulost.
Zastánci zrušení z řad sociální demokracie sice verbálně připouštějí nutnost potrestat zločiny minulého režimu a rozlišovat mezi těmi, kdo mu aktivně sloužili a těmi, kdo byli jeho obětmi.
V situaci, kdy česká justice případy těch zločinu posuzuje známým tempem a známým způsobem, ale taková rétorika vyznívá trochu pokrytecky.
Je těžko představitelné, že by po případném zrušení lustračního zákona vznikla nějaká právní úprava, která by danou věc řešila důkladněji a do hloubky.
Pokud sociální demokraté dopomohou KSČM k naplnění jejího cíle, přispějí k velkému symbolickému vítězství komunistů, kteří po porážce, jakou pro ně představovalo referendum o přistoupení k Evropské unii, něco takového velice potřebují.
Nemluvě o tom, že ono symbolické vítězství by jistě mělo i praktický rozměr, po spolehlivých kádrech minulého režimu je, zdá se, na některých místech docela sháňka.
Ta zmíněná symbolická rovina je však přesto důležitější. Jak kdysi napsal George Orwell, jehož stoleté výročí si teď svět připomíná - "Kdo ovládá minulost, ovládá přítomnost."
Zrušení lustračního zákona v režii KSČM by bylo jasným signálem toho, že česká minulost bude mít nové vládce. Vlastně staronové. |