Z pera Jaroslava Veise
Byl jsem nedávno pár dnů odstaven od českých novin, rozhlasu a televize, odkázán jen na ty cizí.
Je to stav, který mohu každému jen doporučit. Taková pauza má totiž na rozum velice blahodárný účinek, působící podobně, jako občasný půst na trávicí soustavu.
Informační trakt, zanesený domácím zpravodajským šumem, moderátorskou povrchností a komentátorskou zarputilostí se pročistí stejně, jako se trakt zažívací zbavuje zbytečného tuku, cholesterolových usazenin a konzervačních přísad.
Projevuje se to například tak, že si člověk uvědomí, jak zajímavý může svět kolem něj být, a kolik se toho v něm děje.
Není to vůbec tím, že by cizí noviny byly tlustší a větší nebo televizní zprávy delší. Jen jsou jiné, méně soustředěné na spory mezi jednotlivými politiky.
Informují o tom, co se stalo nejen v jednacích sálech a kuloárech, ale i jinde. Nechtějí pořád vědět, jak událost někdo, nejlépe slavný, interpretuje. Už to, že vás na chvíli zbaví obtěžování názory celebrit osvěží.
Užasnete, co vše je váš informační trakt schopný vstřebat, když vám k tomu nemudruje poslanec strany Organizované a jiné demokracie nebo Miss Horních Otvovic.
Jak objevné je pozorovat a poslouchat televizního moderátora, který se nesnaží ze zpovídaného dostat jen potvrzení toho, co se mu ve své otázce právě snaží vnutit!
Jak úžasné je žít ve světě, jehož obyvatelé nemusejí stále něco připouštět a nevylučovat.
Tato zdánlivě nevinná slovesa – připouštět a nevylučovat - totiž jsou základním nástrojem, jak zavést informaci tam, kde ji chceme mít.
Když jimi na zpovídaného tlačíte dost dlouho, nakonec připustí skoro všechno a vyloučit si rovněž netroufne téměř nic.
Samozřejmě, že nejlépe se takto pracuje v politice a vůbec v oblastech, jež se v akademickém světě padají mezi tak zvané měkké disciplíny – tedy takové, které nelze měřit, sčítat, zaznamenat, v nichž je experiment a následný věcný důkaz považován za cosi přisprostlého.
Témata tvrdá, jež nelze ohýbat a přibarvovat, zákonitě zůstávají vně zorného pole.
Právě to je hlavní důvod, proč se u nás tak rádi díváme na svět z žabí perspektivy českého domácího politického rybníčku.
Politici, někdy pro vysoce kýženou chvilku na obrazovce, jindy z čiré ješitnosti snadno připouštějí, případně nevylučují a pak diví, co že se to bere za hotové.
Proces je to jednoduchý: k přeměně z možného ve skutečné stačí v českých novinách titulek.
Můžete však něco takového zkusit s astrofyzikem?
Vytrvalý reportér ho sice může úporně opakovanými otázkami donutit například k tomu, aby s absolutní jistotou nevyloučil, že ještě během léta dopadnou na českou kotlinu meteority tak průrazné, že ze stáda jalovic nadělají fašírku.
Ani nejctižádostivější editor však neopatří takovou zprávu opatřit titulkem 'Profesor X posílá jalovice na smrt'.
V českých novinách, píše-li se o politice, je však něco takového běžné a o zmíněném titulku se obdivně říká, že je sexy.
Možná že v tom je vyjádřena jinakost českých a cizích novin: v těch našich se i ten nejslavnější fyzik na první stranu dostane, jen když ho přizabije parta přiopilých podnikatelů, kteří mu chtějí dát za vyučenou za to, že je napomenul, aby v noci neřvali jak na lesy. |