Petr Fischer
První vážnější protest proti vládní reformě veřejných financí dokonale odhalil odborářské ledví.
Prázdná populistická hesla, laciné stesky po starých dobrých časech, kdy se slovo socialismus skloňovalo ve všech pádech.
Odborářští bossové v čele s proslulým železničářem Jaromírem Duškem šikovně popichující dav apely na nejnižší pudy.
Alternativa - kdeže, toto slovo se v davu odborářského protestu zapovídá, od toho je tu přece vláda.
Prázdnota protestního hnutí, které je založeno na čisté negaci, je do očí bijící. Říci ne umí každý, je to ta nejsnadnější věc na světě, nic to nestojí.
S nabídkou jiné cesty je to horší. Tady se musí přemýšlet, provádět analýza, tvořit.
Nic z toho odbory nenabízejí, což by samo o sobě nebylo tak zlé, kdyby se odboráři dávno nepasovali do role hlavních partnerů vlády, kteří se spolu s ní starají o sociální smír.
Exkluzivní partner se ale v tomto případě pouze veze, zato křiku nadělá za milion.
Někdo možná namítne, že odboráři jsou tu od toho, aby hlasitě vyjadřovali svůj nesouhlas s chováním zaměstnavatelů, případně s hospodářskou politikou vlády.
Tato stará pravda však už dávno neodpovídá skutečnému dění. Moderní odbory chtějí být víc, jak mimo jiné naznačil nedávný kongres Evropské odborové konfederace v Praze.
Nový šéf evropských odborů John Monks to formuloval jasně: odbory chtějí být mohutným myšlenkovým proudem, který ovlivňuje budoucí podobu společnosti stejně silně, jako politici.
Mají-li být odbory jakousi alternativní, široce rozprostřenou politickou strukturou, pak se na ně nutně vztahují podobná kritéria jako na politiky, ze všeho nejvíc se pak nesmějí zříkat spoluzodpovědnosti, s níž se spojuje příkaz vytváření alternativ.
Předseda Českonmoravské konfederace odborových svazů Milan Štěch se na sjezdu evropských odborářů tvářil tak, že se s novým směřováním odborového hnutí ztotožňuje.
Ostatně jinak by asi nevstupoval do politiky, což moderní odborový duch Evropy považuje za šikovnou cestu k přímému ovliňování společenských priorit.
Štěch natožpak jeho kolegové z nezávislých odborů však zcela opomíjejí zmiňovanou druhou stránku mince, odpovědnost spojenou s povinností hledání nových, třeba i schůdnějších cest.
Místo toho odboráři předvádějí jen chaotické strašení lidí v ulicích, které kromě mrazivé připomínky doby minulé nabízí i komické a trapné etudy, vyvolávající místo respektu pouhé politování.
Předseda vlády se včera musel šťastně usmívat, když viděl, kdo že to a jak hrozí pěstí a volá po změně reformy veřejných financí.
A tento pohled jej musel jenom utvrdit v tom, že je třeba vytrvat.
Plán Špidlovy vlády není ideální, je to spíše pokus učiněný z nutnosti, směr ale měnit nelze.
Nakonec to přiznal i šéf lékařských odborů Milan Kubek, který prohlásil, že on a jeho druzi nejsou proti reformě, ale jenom proti tomu, aby její náklady nesli státní zaměstnanci, například citovaný Milan Kubek.
Skvělá logika, jenom se nesmí domyslet do důsledků. Pokud by to pan Kubek udělal, vyšlo by mu, že žádná reforma není možná, protože nikdo nechce být a priori zasažen.
Bezbolestné reformní operace ale neexistují, to by lékaři měli vědět snad nejlépe ze všech.
O to víc překvapuje, že nikdo z nich dodnes nenabídl jinou možnost léčby, kromě konzervativního udržování statu quo, při němž státní pacient pomalu odchází před očima.
Vida - za co všechno dnes lidé, neřku-li lékaři umějí demonstrovat. |