Ondřej Štindl
S blížícím se koncem svého prezidentského funkčního období Václav Havel často říkal, jak se těší na dobu, kdy odejde z aktivní politiky.
Dobu, v níž bude moci hovořit svobodněji a otevřeněji, kdy nebude spoután pravidly protokolu a vázán ohledy na potřeby vyplývající ze stavu politického boje.
V první části Havlova berlínského "neprezidentského" vystoupení se dají najít pasáže, které by se nijak nevymykaly produkci Havla - prezidenta.
Týkají se tíživého dědictví komunistického režimu, občanské společnosti, vyššího mravního řádu.
Za jisté novum lze považovat, že ty, o kom je Havel přesvědčen, že se stavěli proti jím vyznávanému pojetí politické kultury, bývalý prezident popisuje méně diplomatickým slovníkem, než bylo dříve obvyklé.
Úděl těch, kdo onu žádoucí kulturu prosazovali, popisuje následovně:
"Byli vždycky trnem v oku všem ekonomickým šejdířům či politickým šíbrům, všem postkomunistickým mafiánům či s nimi svázaným takzvaně pragmatickým politikům, kteří jim za nedokazatelnou odměnu zaručovali příslušné nedokazatelné politické krytí či aspoň legislativní a exekutivní vstřícnost."
Slova takto tvrdá, z nichž vpodstatě vyplývá, že proti Havlovi stáli zločinci, a která jsou - navzdory tomu, že neobsahují žádné jméno - velice adresná, v Česku jistě způsobí zkrabacení nejednoho obočí.
Havel hovoří o zápase, který vedl na straně pokory před světem, bezelstnosti a dobré vůle proti kultuře intrik, lží a podrazů, na straně politiky jako odpovědnosti za svět proti politicie jako technologii moci, na straně služby spoluobčanům proti podlézání davům.
Zjednodušeně by se dalo říci - na straně věcí dobrých proti věcem zlých.
Navzdory složitosti světa, kterou mnohdy konstatoval a tomu, že sám sebe odmítá vidět jako mesiášskou figuru, je situace na českém politickém bojišti velmi přehledná a bývalý prezident se na něm také jednoznačně zařazuje.
Svůj politický zápas bývalý prezident popisuje jako v podstatě uzavřený, alespoň do té míry, že je možné se sám sebe ptát, jak v něm obstál.
To tázání se podle Havla bývá často bolestivé. Odpověď, kterou berlínskému publiku předestřel, ovšem působí jako až příliš bezbolestná.
Zní: nevyhrál ani neprohrál. Havlův cíl má totiž "povahu ideálu, k němuž se trvale snažíme přiblížit, jemuž jsme jednou, blíž, jednou dál, ale kterého nemůžeme nikdy dosáhnout."
A bývalý prezident pokračuje: "Jen utopista si myslí, že existuje nějaký ideální projekt světa, který lze jednoho dne uskutečnit a pak si ho odškrtnout, neboť cíle bylo dosaženo, nastal ráj na zemi a skončilo tudíž trápení zvané dějiny."
Otázka ovšem je, jak hojivé účinky to může mít, odpoví-li se na bolestivou otázku takto lacino.
To, že plné uskutečnění ideálů je možné jen v ideální sféře, Václav Havel jistě věděl daleko dříve než se stal prezidentem.
Při reflexi těch třinácti let na Hradě by ovšem měla přijít i odpověď na otázky specifičtější a možná i prozaičtější.
Kdy a čím Havel přispěl k tomu, aby česká společnost byla blíž anebo dál ideálu, o němž hovoří?
Vedly vždycky úmysly, o jejichž čistotě nepochybuje, k podobně čistým cílům?
Je česká politika z morálního hlediska tak jasně rozdělená a přehledná, jak se zdá z Havlova projevu vyplývat?
Jistě, projev při převzetí ceny asi není ta úplně typická příležitost, při níž by se člověk pouštěl do takových často nepříliš osvětlených a morálně třeba nejednoznačných hloubek.
Chce-li ale bývalý prezident před veřejnost vystoupit se sebereflexí hodnou toho jména - nikde, samozřejmě není psáno, že něco takového musí udělat - těm nejrůznějším šedým zónám se nevyhne. |