Z pera Jaroslava Jírů
Kdyby se mne někdo dnes zeptal, který žurnalista nejvíce ovlivnil mé dospívání, musel bych jich jmenovat hned několik a nedokázal bych se shodnout na jediné osobě. Ale zcela jistě bych nevynechal rozhlasového sortovního reportéra Josefa Laufera.
V dětství za války jsem o něm jen slýchával z otcova vyprávění, zejména o tom slavném mači z 10. července 1934, kdy jsme ve finále mistrovství světa podlehli v heroickém boji Itálii 2:1. Tehdy se milióny posluchačů namačkaly kolem krystalek i jednolampovek a poslouchaly reportáže Jaroslava Laufera jako kázání v kostele.
A pak jsem to zažil osobně při mistrovství světa v hokeji v roce 1947, kdy se rozvážný a kultivovaný Josef Laufer střídal i mikrofonu s temperamentním Slovákem Štefanem Mašlonkou.
Laufer mne zaujal především tím, jak z každé jím pronesené věty bylo cítit, že jeho svět není omezen krajními čarami na Spartě nebo mantinely na Štvanici. Nikdy nepřišel do rozpaků, když ho nenadálé okolnosti na reportáži donutily trochu vybočit. Dokázal to i ve své knize "Abeceda fotbalu", kde dovedl dětem vysvětlit pěkně všechno, co s kopanou souviselo.
A snad právě proto jsem si na Josefa Laufera vzpomněl nedávno, když jsem na televizním kanálu Sport Galaxie sledoval přenost finále mužské tenisové dvouhry na mistrovství Francie na antukových dvorcích.
Reportovat tenis není jednoduché, hra je často přerušovaná, kamera švenkuje po hledišti, vybírá si zajímavé a známé tváře v obecenstvu a pofesionální komentátor může své líčení odlehčit a skutečně vyšperkovat, udělat z něj zážitek. Pokud je poučen, pokud ví a zná, ovšem.
Na zápas se přišli podívat i francouzští filmoví herci, například pan Rochefort. Kdykoli se objevili, náš reportér mlčel. No prosím, řekl jsem si, třeba nechodí do kina, člověk nemůže vědět všechno. Ale on mlčel zatvrzele i tehdy, když kamera zabrala slavné sportovce.
Tak se objevil v několikavteřinovém záběru nejlepší fotbalista slavného londýnského Arsenalu Thierry Henry. A nic. Pak současný trenér Paris Saint-Germain Louis Fernandez. Ach Bože, alespoň větu o nejslavnější záložní řadě trikolóry osmdesátých let Tigana, Giresse, Platini, Fernandez. Zase nic.
A pak přišel ten nejtrapnější okamžik při předávání pohárů šťastnému vítězi Ferrerovi. Divák se vůbec nedozvěděl, kdo mu cenu předává. Reportér celé minuty rozpačitě koktal - on, na slovo vzatý tenisový odborník, nepoznal jednu z největších hvězd tohoto sportu nedávné minulosti, Yanicka Noaha. A neměl proto divákovi co říci.
Tak tohle by se Josefu Lauferovi nikdy stát nemohlo. |