Ondřej Štindl
Vládní kampaň, která předcházela referendu o vstupu České republiky do Evropské unie, se svým způsobem docela osvědčila.
Nebýt jí, přišla by totiž spíše mdlá diskuse, jež hlasování předcházela, o jedno ze svých zásadních témat.
Kampaň, která měla přispět k diskusi, se stala předmětem diskuse, což je trochu paradox, za daných okolností však celkem pochopitelný.
Pro opoziční občanské demokraty představovala kritika kampaně příležitost, jak jít vládě před referendem po krku, aniž by tím nějak zpochybnila svůj deklarovaný proevropský postoj. Chovala se tedy logicky.
Navíc reklamní kampaň představuje velice vděčné téma, všichni ji nějak zaregistrují, zároveň však na toho, kdo ji vnímá, nevznáší nějaké přehnané nároky, názor na ni si může udělat každý a rychle, což se třeba o takové společné zemědělské politice určitě říci nedá.
Navíc to, co se v rámci kampaně prezentovalo jaksi viditelně - tedy billboardy a spoty v televizi, si o kritiku dost hlasitě říkalo a u vědomí, že kabinet do toho investoval miliony, by se neozval jen světec.
Na druhou stranu jistá míra odpudivosti nebo směšnosti je možná jednou ze stálých charakteristik politických reklamních kampaní, třeba by stálo projít vzpomínky na všechny svobodné volby, které přinesla novodobá česká historie a najít v nich kampaň, o niž by se alespoň releventní část veřejnosti shodla, že se jí líbila.
Vše tedy běží ve vyjetých kolejích, chtělo by se říci.
Snadnost s jakou se kampaň dostala pomalu až na vrchol žebříčku před referendem probíraných témat, je ovšem zarážející a dost možná nezdravá.
Jako by se v tom projevil širší problém celé diskuse před referendem, která se jen málokdy dostala za hranice emotivních stanovisek nebo standardních mouder, uplatnitelných prakticky při každé příležitosti.
Prezident Václav Klaus napříkad doporučil občanům, aby unii vnímali realisticky a bez iluzí, což je jistě dobrá rada. Dá se dokonce uplatnit nejen ve vztahu k Evropské unii, ale prakticky k čemukoli.
Obviňovat z určité mělkosti té diskuse jenom její účastníky - politiky, intelektuály a další - by ale nebylo spravedlivé.
V tištěných médiích jako by byla poptávka právě po textech, které je možné zhustit do jednoho pokud možno úderného titulku.
Veřejnost tedy byla reklamou i publicistikou bombardována slogany, které se často neopíraly o nějaký hlubší základ.
S bohužel jen malou mírou nadsázky se dá říci, že média k publiku někdy přistupovala stejně jako reklamní agentury, tedy se snahou najít ten nejnižší společný jmenovatel a pak se ho držet.
Narozdí od reklamních agentur, které na tomto principu fungují tradičně, by se však média snad měla řídit trochu jinými zásadami. |