Z pera Leo Pavláta
Kdyby se mě někdo před patnácti dvaceti lety zeptal, co přeji této zemi, bezpochyby bych měl jedno přání s třemi důsledky. Přál bych si, o čem jsem snil: aby padl komunistický režim.
V důsledku toho, jak jsem dále snil, by došlo k dalším událostem, a to v tomto pořadí: vykázání sovětské armády z Československa. Vstup obnoveného demokratického státu do NATO. A konečně i do Evropské unie.
Komunistická zvůle zmizela, uniformování Rusové odtáhli, v NATO jsme. To vše se u nás událo všeobecně radostně, snad jen s lehce sestupnou euforií. Vstup České republiky do Evropské unie má už zato své četné otevřené odpůrce.
Jejich odmítavé důvody mě nanejvýš upozorňují, že jako při posuzování čehokoliv v tomto světě, je dobré se i při nastávajícím rozhodování zbavit iluzí. Ti, kdo Evropské unii říkají důrazné NE, jsou mi tak některými svými argumenty vítaným korektivem k nekritickému, nekonečně optimistickému ANO.
Vůbec totiž nepochybuji, že vstup do Evropské unie nám přinese i pěknou řádku potíží. To však nic nemění na tom, že celkové výhody tohoto kroku mi o dost převažují nad nevýhodami.
Odmítnutí Evropské unie zato jako opravdovou alternativu pro tuto zemi nevidím. Přesvědčivé důvody zastánců členství by se totiž při této možnosti v nejmenším neuplatnily - na rozdíl od již zmíněného ANO, které připouští, že Unie nemusí být občas jen k radosti.
K tomu si navíc všímám i stanoviska komunistů, jejichž počínání už asi kvůli svým někdejším, tak strašně dlouho nesplněným snům, nikdy nepřestanu sledovat. Naši komunisté Čechy a Moravu v Evropské unii nechtějí. Kdo chce právě s nimi táhnout za jeden provaz, měl by si to podle mého dvakrát rozmyslet.
A tak, protože mám rozhodnuto, čtu články o Evropě, o unii a podmínkách členství bez napětí. Je jejich teď - a škoda že až teď - víc než dost. Některé jsou navíc spíše kuriózní:
Dánové snědí nejvíce sladkostí na osobu na světě. V Británii zase mají na světě nejvíce pošt. Portugalci vypijí na světě nejvíce vína. Finové mají světový primát v pití kávy. Francouzi se mohou mezi všemi národy pochlubit největším množstvím Nobelových cen za literaturu.
Itálie a Španělsko se pyšní největším množstvím kulturních a přírodních památek, které patří ke světovému kulturnímu dědictví. Lucembursko je podle hrubého domácího produktu nejbohatší zemí světa. Řecké Dionýsovo divadlo v Aténách představuje nejstarší známé divadlo na světě.
Už se těším, až nějakým pěkným nej obohatíme Evropu a svět i my. Věřím, že ne největší hloupostí: jako země, která měla šanci do Unie vstoupit, ale odmítla to... |