Z pera Terezy Brdečkové
K argumentům těch, kdo budou za pár dní hlasovat proti našemu členství v unii, patří starost o českou národní a kulturní identitu.
Prý se v Evropě rozpustíme, a naše češství bude pohlceno mocenskými zájmy Francie a Německa, protože ostatní státy do toho brzo stejně nebudou mít co mluvit.
Uvažuji, v čem naše ohrožená česká identita spočívá a jak ji pěstujeme my sami.
Nemohu mluvit za ostatní, ale svou národní identitu cítím daleko živěji v cizině, v konfrontaci s odlišnou kulturou.
Tam, vzdálena od české malosti, závisti a provinciálního myšlení, vidím najednou mnoho českých kladů: české sociální cítění, český smysl pro intimitu lidských vztahů. Český tvůrčí potenciál.
A jsou také věci, které je těžko popsat a přesto mi tvoří dohromady pocit domova: podzimní les, úzké silnice lemované stromovím, léto u rybníka, pár veršů. Určitě si nepřeju, aby se tohle všechno rozplynulo ve sféře francouzsko-německého vlivu.
Ale jak by mohlo? Pocit příslušnosti není jogurt, aby se dal vlivem marketingové strategie vytlačit z trhu. Je hluboko v nás. Jen my sami ho můžeme chránit, a jen my sami ho můžeme ztratit. Také ho ztrácíme. Za to ale nemohou Francouzi, Němci ani Brusel, za to si můžeme sami.
Co je to péče o národní identitu? Je to především vědomí kořenů. Pro mne osobně to znamená nezapomínat na minulost. Nestrkat ostudně do kouta politické vězně z padesátých let a opakovat dětem ve škole, že komunistický režim byl hanebný. Učit děti milovat českou kulturu a především jazyk.
Znamená to také chránit českou přírodu a památky, pěstovat českou vzdělanost, vědu, kulturu. A přitom vědět, že také Romové jsou Češi, a že vůbec stále více lidí z českým občanstvím budou původem asiaté, Ukrajinci, Kavkazané.
Že tito noví češi nás nepřicházejí oloupit o pivo a bůček, nýbrž naopak nám mnoho přinášejí. Že pokud chceme, aby i je zajímaly české reálie, musíme pro to něco udělat. Tohle všechno dohromady není samozřejmost, ale chce to spoustu nadšení a také spoustu peněz.
Jenomže naše vláda se opět chystá škratat peníze učitelům a vědcům, podporuje naši kulturu nejmenší částkou v celé Evropě, a pěstuje ostudnou imigrační politiku.
Místo toho jsme zaplatili miliardy za Vladimíra Železného, chceme zachránit Třinecké železárny a chystáme se utratit čtyřicet miliard za dálnici do Ostravy, o jejíž zbytečnosti se může přesvědčit každý, kdo stávající širokou silnici viděl.
Táži se tedy, zda za úpadek českého školství, vědy a kultury může Brusel. Jednou z myšlenek Unie je právě kulturní různorodost.
Už dnes se stává, že evropských grantů využívají lidé, kteří pro své ryze české záměry nenalézají oporu doma. Faktem prostě je, že naše členství v unii českou identitu a národní hrdost může paradoxně spíše posílit a ochránit.
Není to ale projekt pro konzervativce uzavřené do vlastního sobectví. A už vůbec se nehodí lokálním bosům, kteří si chtějí udržet absolutní moc v zemi a nechtějí skládat nikomu účty.
Proto se ptejme, kdo je proti unii a co ho k tomu asi vede... |