Z pera Jiřího Peňáse
Jaro, zvláště to květnové, je nejkrásnější částí roku, přestože my, senní alergici ho vnímáme trochu jinak, trochu bolestněji než jiní lidé. Ti chodí po lukách s roztaženým chřípím a okázale nasávají výpary lučních květin.
O to se alergici mohou sice snažit také, ale střed obličeje se jim promění v zarudlou mokrou žlázu, která bez přestání roní proudy slznaté kapaliny. To, co by jinak zažil snad jen na demonstraci, kde by policie použila slzný plyn, potká alergika, na jarní louce.
Příšerné kýchaní, smrkání, pálení očí – a přitom kolem tolik rozkošných kytiček, och, potvor zrádných a nebezpečných.
Ale ve velkém městě je ve vzduchu pylu méně, proto se náš nos nebouří, a pokud neprochladneme, pak i náš i nos zůstává suchý a klidný, jak má být. A alergik ví, jaké je to štěstí, takový poslušný nos.
Nos je orgán, který by si zasloužil aspoň seriál. Je myslím, poněkud intelektuálně zanedbáván, i když je pravda, že v literatuře už byl nejednou významně spodobněn, a to nejen v absurdní povídce Nikolaje Vasiljeviče Gogola, v níž se odpoutaný nos potuluje Petrohradem.
Ostatně Gogol věděl o čem píše, stačí se jen podívat na jeho podobiznu, kde z jeho obličeje vystupuje obrovský štíhlý předmět, který zastiňuje všechno ostatní a který jako by do světa křičel o pozornost, zatímco zbytek obličeje se za něj omlouvá.
Ostatně v celém Gogolově díle je čichovým vjemům poskytován nebývalý prostor, k čemuž mu hygienické poměry zaostalého Ruska jistě poskytovaly dosti materiálu.
A nejen to, jak upozornil ve své skvělé studii Vladimír Nabokov, Gogol se dokonce hlásil ke své podobnosti s nejnosatějším savcem, jímž není slon, nýbrž malý sympatický rejsek, kterého zoologičtí ignoranti zaměňují s myší či hrabošem, prostě s nějakým hlodavcem, přestože rejsek, spolu se svou nejbližší příbuznou, bělozubkou, patří mezi hmyzožravce, tvory s mimořádně vyvinutým čichem.
Na tomto rejskovi je zajímavá jedna dominantní vlastnost a sice nesmírná plachost, ba přímo lekavost, která vede až k tomu, že rejska spatříme nejčastěji na okraji polních cest, ale již mrtvého, zasaženého infarktem nebo mozkovou mrtvicí, neboť jeho senzitivní organismus nesnesl setkání s námi.
Nechci z toho vyvozovat příliš, ale tato křehkost má nepochybně souvislost s jemným, až příliš jemným nosem, kterým příroda vybavila své oblíbence, ale zároveň je tím ohrozila, někdy přímo zahubila. Každá přílišnost, i ta nejušlechtilejší, vede na stráň propasti.
A platí to i pro čich, vždyť ti, kdo nejvíce touží po vůni květin, nejvíce bývají zasaženi jejich výtrusy, které z jejich sliznic umí učinit krvavou sekanou.
Jako by tím příroda naznačovala svou morbidní podstatu, kterou člověk běžně nevnímá, neboť přírodu ve své mysli estetizuje a zlidšťuje, i když ve skutečnosti ji ve velkém hubí.
Pyl, mikroskopický prášek sloužící k rozmnožování, pronikne nosem a krutě se mstí za to, že se nedostal do blizny, nýbrž do vlhkých dutin zcela jiného živočišného druhu. Pokusí se uchytit, ale nejde to, nervozně se za zavrtává do tkáně, která se zoufale brání.
Člověk alergický zuřivě smrká a kýchá a není divu, neboť v jeho nosem se odehrává poslední bitva nešťastného pylu.
Proto vždy, když se v mém nose rozpoutá ten bouřlivý děj, mám pocit, že jsem blíž k rozluštění jakési kosmologické záhady, mám pocit, že jsem filozofický vyvolenec, který kýchnutím naznačuje odpověď na základní otázku bytí.
Jenomže ji v tom zvuku zatím neumíme rozluštit, ale ona tam nepochybně je, tajemná i dojemná jak alergikův nos v květnu.
|