Petr Fischer
Demise ministrů jsou většinou vynucené, jen v minimálním počtu případů se jedná o dobrovolné politické gesto nesouhlasu s vládní politikou, nebo naopak souhlasu s vlastním pochybením.
V českém politickém prostředí se k dobrovolnému odchodu naposledy odhodlal ministr financí Pavel Mertlík, který nechtěl dát asistovat zemanovsko-grégrovskému dvojbloku, přes nějž nemohl nic prosadit. A až teď ministr obrany Jaroslav Tvrdík.
Sympatický reformátor armády, navíc mimořádně oblíbený u lidu ale neodchází kvůli tomu, že by nesouhlasil s děním ve vládě nebo že by v kabinetu neměl dost prostoru pro sebe. Není to ani protest proti reformě veřejných financí, která vzala trochu větru z plachet Tvrdíkově rovněž proreformní armádní plachetnici.
Důvod ministrovy rezignace je jiný. Ministr to v moderní češtině vyjádřil stručně - je to o důvěře.
Vynucená změna armádního rozpočtu Tvrdíkovi neumožní splnit to, co slíbil, a to ho v jeho vlastních očích degraduje natolik, že odstupuje. Příběh o čistém idealistovi, který ví, co se sluší a patří a který ještě ctí jiné než pragmatické hodnoty, má ale dvě vážné vady.
Ta první souvisí s ministrovou sebeprezentací, která ono morální gesto rozlamuje v jeho jádru, "Jsem chlap a jestliže se slovo chlapa neplní, prostě odcházím," řekl Tvrdík na včerejší tiskové konferenci. De facto tak svůj krok označil za výjimečný.
Aniž by dal možnost druhým, aby ho obdivně poplácali po zádech, udělal to raději sám. Možná nevědomě, ale to nic nemění na tom, že morální čistota jeho činu byla potřísněna otřelou a směšnou figurou morálního kýče.
Aby nedošlo k mýlce: není to formalismus. Forma je v důležitých a vážných případech jako je demise neodmyslitelná od obsahu.
Druhá vada Tvrdíkova kroku souvisí s časem a pamětí. Každý, kdo trochu sleduje českou politickou scénu, ví, že sestavení vlády Vladimíra Špidly předcházely dlouhá jednání, jejichž výsledkem bylo sepsání koaliční smlouvy a následně i programového prohlášení.
V obou těchto dokumentech s dají najít pasáže o reformě veřejných financí, což jinými slovy znamená, o nutnosti škrtat, šetřit, brzdit výdaje.
Ministr Tvrdík bez ohledu na to, projektoval ambiciózní, ale samozřejmě velmi potřebnou reformu armády, která zjevně stojí víc, než si české finance mohou dnes dovolit.
A když se ministr nyní při schvalování přeměny systému veřejných peněz náhle setkal s tímto starým známým faktem, který jaksi zapadl v jeho paměti, je natolik udiven svou odhalenou nedůvěrychodností, a odstupuje.
Nechce se věřit, že podobná pochybnost neprovázela politika Tvrdíka už od počátku a že se s ní poprvé setkal až teď. Pokud to tak je, byl předtím jen vojenský snílek, který se teprve teď stal politikem. Bylo-li to skutečně tak, potom bez ironie a pateticky klobouk dolů.
Bylo to odstoupení v pravý čas. Pokud si však Tvrdík maloval své sny s plným vědomím, že nutně narazí na politické omezení vlády, není co smekat. Odchod ministra se totiž v takovém případě podobá spíše pohybu vojáka, který zbaběle prchá z bojiště.
A protože zdravý rozum jen zdráhavě připouští možnost, že do politiky se chodí bez pragmatické průpravy a odhadu, jeví se druhá varianta útěkáře jako bližší pravdě.
Ačkoliv na pravdivosti interpretace Tvrdíkových vnitřních motivů tentokrát tolik nezáleží. Nezpochybnitelné je totiž jen jediné: Jaroslav Tvrdík bude české armádě chybět. |