Ondřej Štindl
Může se zdát, že Vladimír Špidla to má v mnoha ohledech těžké - předsedá ne tak docela sourodému kabinetu, jeho koalice má v parlamentě většinu jediného poslance - ten navíc často bývá v New Yorku.
Preference jeho strany klesají a jeho vláda má před sebou řadu nepopulárních kroků, takže není úplně pravděpodobné, že by se ten trend v nejbližších týdnech změnil. To vše je pravda.
 |  |  |  |  | | | Vnitrostranickou opozici v ČSSD nespojuje nic než silná nechuť k současnému vedení. | |  |  | |  | Nicméně se zdá, že alespoň z jednoho hlediska je Vladimír Špidla předsedou velice šťastným. Vnitrostranická opozice v jeho ČSSD je sice hlučná, ale nijak zvlášť schopná, což je - s mírnou nadsázkou řečeno - svým způsobem docela výhodná kombinace - tedy pro předsedu.
Vytváří totiž dojem, že uvnitř sociální demokracie se vede tvrdý boj, zároveň se však - zejména v posledních týdnech - zdá, že Špidla z toho boje vychází vítězně.
V poslaneckém klubu zavládla disciplína, ti poslanci, od nichž by se dala čekat kritika plánu reformy veřejných financí, během před včerejším seminářem působili asi stejně nebezpečně, jako králící domácí.
Čím to? Je to souhra hned několika okolností. Vnitrostranickou opozici v sociální demokracii nespojuje nic jiného než silná nechuť k současnému vedení. Postrádá ale politický program nebo alespoň jeho náznak, není schopná se nějak zorganizovat.
Zdá se, že je si toho všeho vědoma a skutečně vážně ohrozit současnou vládní koalici si proto - přinejmenším v nejbližších měsících - nedovolí. Co by si také počala, kdyby měla o něčem skutečně rozhodovat?
Navíc ochota riskovat v politice stoupá s blížícím se koncem volebního období, pokud by dnes někdo ze sociálních demokratů chtěl Špidlův kabinet skutečně potopit, k čemuž by odmítnutí reformy veřejných financí mohlo vést, riskoval by tím předčasné volby a s nimi i možnost ztráty mandátu a tedy i tří let poslanecké existence.
To, že nepopulární reforma se tak jako tak bude muset provést, přinejmenším tuší snad všichni - sabotovat ji teď nedává valný smysl ani ze strategického hlediska. O možnost provést úsporná opatření sám není proč se drát.
Akce podobné té včerejší jsou tedy především úlitbou pro veřejnost - stranickou i širší. Veřejnost, která vnímá hlasy, jež poukazují na zjevný rozpor mezi reformními plány a předvolebními sliby. To je ovšem - jak už to tak bývá - spíš problém těch slibů než těch plánů.
Na druhou stranu je dobře, že se sociálním demokratům v souvislosti s reformou připomíná, co říkali před volbami, jakkoliv mezi zainteresovanou veřejností může být rozšířený názor, že předvolební sliby by se neměly brát vážně.
Měly by se brát vážně, jakkoli to někdy může dát hodně velkou práci. Pokud ale veřejnost začne od politiků apriorně očekávat nepravdu, uvolní tím cestu tomu nejhrubšímu cynismu. |