Z pera Břetislava Rychlíka
Cestou vlakem do Berlína jsem si fotil skály za Děčínem, kde jsem se před časem ocitl nad ohybem Labe a fotil si dole tekoucí řeku a za ní jedoucí vlak.
V tu chvíli jsem si uvědomil, že to složení dvou k sobě patřících částí jednoho kousku země je mentální průpravou na vjezd do města, před časem takto k sobě složenému.
 |  |  |  |  | | | Není laciný ani drahý antikomunismus. Je zlo, které se musí pojmenovávat a rozkrývat až k zárodkům. | |  |  | |  | Ještě začátkem roku 1990 jsme s divadlem bydleli ve východní části a jezdili do západní. V noci jsme packovali s východními berlíňany k celnicím pochody U-bahnu před půlnoční uzávěrou. Všude pach piva a slastné opojení ze svobody. Dalo se ještě jako pohádce uloupnout si kus berlínské zdi na památku.
O pět let později jsem přemluvil německého Roma, aby mi vypověděl svůj osud děcka, na němž se testovali zrůdné rasové teorie nadlidí. Několik dní jsem prolézal archivy a muzea, nechával mu vzkazy na záznamníku, až se zjevil na místě setkání v den odjezdu.
Byl jsem tím tehdy tak zasažen, že si vůbec nic z Berlína nepamatuju. Proto jsem byl teď napjat, jak Berlín vypadá a jak se v něm žije, jakou má atmosféru.
První, co si člověk uvědomí je samozřejmě čistota. Hned za hranicí vlezou do vlaku uklizečky a likvidují odpadky. Ale podstatný byl tento poznatek. Do noci se můžete toulat městem, položit si třeba mobil či fotoaparát na stolek a pít pivo v zahrádce na ulici. Bez obav, že vám bude zločinci cokoliv ukradeno.
Zkuste to v Praze či v Brně, kde minulý týden dva mladiství zlosyni ukradli za bílého dne mé dceři telefon. Jeden ji chytil a podržel, druhý vyrval mobil z ruky a utekli. Pár kroků od policejní stanice.
Dále jsou v Berlíně stovky cyklistů, kteří se prohánějí živě a bezprostředně městem. Od mužů úřednického vzezření po pankáče.
To byl tak osvěžující prvek městského koloritu, že jsem si chtěl někde půjčit bicykl a prohánět se též, protože, ani ve městě cyklistiky v Brně, já, milovník bicyklování, nejezdím, neboť se bojím šílenců za volanty.
Jen v Javorníku vyrážím na kolojízdy zbůhdarma i cíleně, do obchodu i do hospody, přes les i přes pole, na silnici i po vesnici.
Jeden den přivřel jsem v Berlíně při jízdě nadzemkou oči a vybavil si záběry z filmových archivů, kdy městem dupal mor nacionálního socialismu.
V knihkupectví i v pouličním antikvariátu stovky knih na toto téma. Samozřejmě muzea v troskách podzemí bývalého sídla gestapa například. V televizi dokumentární filmy.
Uvědomil jsem si, přesně teď, padesát osm let po konci války, jak se pořád Němci pokouší pojmenovat, co se vlastně stalo, v čem bylo to selhání.
Zkuste si to do důsledků představit ve státě, kde nejsou soudy schopny vyřešit ani jednu kauzu starého bolševického estébáka, kde prezident vyvádí komunisty z izolace a pomocí prázdných a falešných slov bagatelizuje antikomunismus jako laciný.
Není laciný ani drahý antikomunismus. Je zlo, které se musí pojmenovávat a rozkrývat až k zárodkům. Už pro to, abychom se dozvěděli něco o sobě samotných a svém vlastním pochybení.
Aby politici nesměřovali tak bezohledně k arogantnímu stylu vládnutí a trochu zkrotli v tom silovém pojetí politiky a vrátili se k pokoře. Třeba by to pomohlo základnímu naladění klimatu ve společnosti.
Protože dobrá nálada a optimismus se nedají nadiktovat seshora prezidentskými dekrety a povinně. |