Daniel Kaiser
Lidská paměť bledne rychle, ale je to jen půl roku, co se střed Prahy na dva dny proměnil v polomrtvé město, prošpikované stovkami policistů a odstřelovačů.
O listopadovém summitu Severoatlanatické aliance, který schválil druhou vlnu rozšíření na východ, se v tuzemských médiích tenkrát mluvilo do omrzení, konečně prý se v Praze zase dělají světové dějiny.
To, co mělo přijít, možná leckteří účastníci summitu tušili, i oni ale museli být překvapeni, kam až vývoj zašel.
Když už byla na spadnutí americko-britská invaze do Iráku, blokovali tři zasloužilí členové NATO, Francie, Belgie a Německo, preventivní pomoc Turecku, které o ni požádalo v obavách z možné irácké odvety.
Turci nakonec slíbenou pomoc dostali, jenže sami pak Americe, svému největšímu spojenci, poskytli jen polovičatou podporu, takže se nedala otevřít plánovaná severní fronta. Pochybnosti nad smyslem aliance začaly ve Spojených státech sílit.
A koneckonců i v Evropě - při pohledu na to, jak si Amerika v podstatě vystačí sama, jak nediplomatická dokáže být, když například oddaným Britům naznačí, že je vlastně nepotřebuje, se asi nejednomu atlantistovi stáhlo srdce úzkostí.
Existuje NATO ještě vůbec? A doplňující česká otázka: vzpomene si ještě někdy někdo na slavnostní schůzku v Praze?
Od neděle do středy zasedá v českém hlavním městě Parlamentní shromáždění NATO a příslušné novinové zprávy vyvolají ve čtenáři přibližně stejné vzrušení jako referáty - dejme tomu - ze setkání středoevropských prezidentů.
Jak to s evropsko-americkou osou dopadne?
Vystopovat se dají protichůdné trendy: optimista čerpá naději z předpokladu, že Amerika není zas až tak silná, aby mohla pořád běžet sólo a že Evropu nakonec zase bude potřebovat, že tedy NATO má šanci.
Praha se navíc raduje, že z loňských dohod dozrává první plod. Česká armáda má vést speciální prapor NATO na ochranu proti biologickým a jaderným zbraním.
Dobrým znamením je i ochota aliance pomoci ambicioznímu nováčkovi ve Varšavě při správě okupační zóny v Iráku.
Přehlédnout ale nelze ani faktory, které táhnou do protisměru: v Berlíně je pořád u moci kancléř Schröder, který už v roce 2000 v jednom článku vyhlásil cíl vybudovat speciální vztahy s Ruskem a který jiné speciální vztahy, s Amerikou, loni obětoval předvolební kampani.
Včera publikovaná první část návrhu evropské ústavy zase zavazuje členské státy EU povinnost "aktivně a bez výhrad podporovat společnou zahraniční politiku."
Atlantisté v této formulaci větří maskovaný pokus Francie a dalších spiklenců vmanévrovat unii proti Americe, do pozice rivala. Britská vláda slibuje, že v zahraniční politice bude trvat na možnosti veta.
Z české strany zatím k příslušnému návrhu ústavy veřejně nezaznělo ani ň. Jako kdyby se tady pořád žilo v přesvědčení, že pražský summit aliance byl opravdu historický a po něm že nastala dějinná nirvána. |