Z pera Jaroslava Veise
Na setkání Quo vadis, Europa?, které v pražském Obecním domě před pár dny uspořádala nadace Fórum 2000, zaznělo mnoho chytrých i zasvěcených vět.
Mezi řečníky seděl na pódiu i Graham Avery, o kterém jsem nikdy předtím neslyšel, avšak v programu setkání jsem se dočetl, že je odborníkem Evropské komise na rozšíření unie a momentálně působí v Centru Roberta Schumana při Institutu Evropské univerzity ve Florencii.
Pan Avery v debatě pronesl větu, která asi nebude tesána do kamene, přesto však stojí zaznamenání, zejména v této zemi.
Když hodnotil vývoj vztahů mezi Spojenými státy a zeměmi Evropské unie, popsal evropské postoje takto: zatímco Britové vedou s Američany dialog uvozený slovy "Yes, if…", například Němci a Francouzi začínají "No, unless…".
Pokud někdy v Dobrém ránu s BBC nahradí pravidelné Pop phrases nové Pol phrases - což by mimochodem bylo docela užitečné - mohla by Jitka třeba s Alistairem Cookem jistě mnohem výstižněji než já popsat rozdíl mezi britským „Ano, pokud…" a německo-francouzským „Ne, ledaže by…" a důkladně vysvětlit, jaké důsledky to má nejen na odbyt skotské whisky, burgundského vína nebo bavorského piva v megapolích na západním pobřeží Atlantického oceánu, případně Pepsi a Coke na východ od velké louže.
O tu nepatrnou nuanci ve sporu, který jen tak snadno neuhasne totiž zejména jde. A netýká se to jen čtveřice zmíněných velmocí a odbytu alko- i nealko nápojů.
Ve sporu který se zatím nejvíc odkryl kolem irácké krize jde o směřování euroatlantické kulturní a liberálně demokratické oblasti jako celku, o vztah Ameriky a Evropy. Bude na politické mapě stejně blízko z Ameriky do Evropy jako z Evropy do Ameriky?
Nebo se na té mapě, metaforicky vzato, obnoví v rámci plátové tektoniky dějin kontinentální drift a oba kontinenty budou nezadržitelně směřovat opačnými směry - kterážto cesta vzhledem ke kulatosti naší planety nevyhnutelně v obou případech povede k Asii?
Napadlo mě taky, když jsem uvažoval o tom, co řekl pan Avery, jak asi by uvozoval vstup do euroatlantické debaty český reprezentant - tedy reprezentant v pravém slova smyslu, nikoli jeden z hlasů naší politické scény, která rovněž vede zmíněnou debatu po svém už dávno.
Jedním z neotřelých nápadů našeho euroskeptického, pardon, eurorealistického bloku byla přece snaha okázale přehlédnout bruselského byrokratického molocha a usilovat raději o členství v severoamerickém sdružení volného obchodu, stát se jakýmsi Portorikem v srdci Evropy.
Jak by tedy mohla znít ona uvozovací věta česky? Nevím, třeba takto: "Samozřejmě, že ano, ale ano komplexní, zahrnující v sobě do jisté míry i ne, jakýsi souhlasný zápor, za nímž ovšem plně, případně částečně stojíme, pokud nás objektivní příčiny nedonutí ustoupit buď vpřed, případně postoupit vzad, přičemž nemůžeme předem vyloučit, že…"
Jako mluvčího, jenž náš zásadní a neměnný postoj přednese, bych pak bych doporučoval nikoli řadového politika, nýbrž některého z tradičně úspěšných představitelů českých zájmů, jejichž ústy již dlouho ovlivňujeme světové dění v mnoha jiných oblastech: Kecala z Prodané nevěsty, Josefa Švejka z Prahy, pana Spejbla se synem Hurvínkem nebo Krtečka, který ke kalhotkám přišel. |