Z pera Viktora Šlajchrta
Nedávno jsem se v sobotu ráno u snídaně přistihl, že v barevném magazínu na víkend zaujatě pročítám úplně banální rozhovor se zpěvačkou, která se vyšvihla mezi současné české celebrity.
Pravděpodobně jsem jí někdy slyšel v rádiu, ale s žádným zapamatovatelným výkonem si jí nespojuji, vím o ní jen ze společenských rubrik.
Rozhovor byl podivně bezobsažný – nepadla v něm jediná nápaditá otázka, odpovědi postrádaly vtip i šarm, o myšlenkách ani nemluvě.
Cítil jsem se trochu provinile. Proč jsem se při listování tiskem bezděčně začetl právě do něj? Vždyť články, které jsem pominul, obsahovaly jisté více informací, názorů, zábavy i poučení.
Kdybych si jej maně nevybral, mohl jsem se spravedlivě rozlobit na noviny, co že to tisknou, takto mi však nezbývalo než se zastydět. Vždyť jsem přeskočil zasvěcené materiály o reformě veřejných financí, pohrdl jsem analýzou amerických mocenských ambicí na středním východě a nevěnoval pozornost ani diskuzi o volebních hlasech dětí.
A to jen proto, abych se dozvěděl, že zpěvačka miluje vedle svého partnera ještě zvířátka a esemesky. Dokonce jsem se cítil ošizen, že se novinářka nezeptala jaká zvířátka, od koho esemesky a jestli se na to partner někdy netváří divně. V rozhovorech se zpěvačkami jsou přece takové důvěrnosti tím pravým kořením.
Abych napravil své intelektuální selhání, pustil jsem se do četby závěžnějších článků, zpěvačka mi však nešla z mysli. Prázdnota, kterou pootevřela, měla magickou přitažlivost. Média naše bedra každodenně obtěžkávají břemenem nejistot, starostí, temních předzvěstí a skandálních odhalení.
Vyhnáni z ráje, kde ovoce stromu poznání dobrého a zlého podléhalo přísné cenzuře, plahočíme se zapleveleným úhorem a v potu tváře požíváme chléb svobody slova. Teprve v den odpočinku se mediálním prostorem rozlehnou rajské hlasy těch, kteří sice mluví, ale neříkají nic. Hle, celebrity – jaká úleva!
Hrdinové klasické literatury takřka povinně nacházeli lék pro své hoře z rozumu v nečekaném setkání s prostým člověkem, který jim za pomoci lidové moudrosti napravil hlavu. Při léčbě aristokratických depresí strčil prosťáček Honza, jak známo, nejučenější doktory do kapsy.
S lidem je to ovšem dneska těžké, dřepí u televize a místo pořekadel cituje baviče. Nad rozhovorem se zpěvačkou jsem si uvědomil, že prostého člověka najdeme snad už jen mezi hvězdami. Šťastná to žena, povzdechl jsem si. I s těmi zvířátky, esemeskami a partnerem. |