Petr Fischer
První demonstrace, na níž se měla otevřeně projevit nespokojenost odborářů s vládní reformou veřejných financí, úplně nesplnila svůj cíl. Ne snad kvůli zdánlivě nízkému počtu účastníků - kolem deseti tisíc lidí v ulicích to není málo.
Příčina neúspěchu tkví v něčem jiném. Ostravský protest totiž velmi jasně ukázal, že odboráři nedemonstrují ani tak proti reformě, jako spíše proti vládní politice v oblasti zaměstnanosti.
 |  |  |  |  | | | ČSSD narazila na meze své hospodářské doktríny. | |  |  | |  | Kdybychom měli být důslední, dalo by se dokonce říci, že odboráři nedemonstrovali proti vládě, nýbrž proti sobě.
Zdánlivý paradox lze snadno vysvětlit. Chtějí-li ostravští odboráři - abychom neházeli všechny do jednoho pytle - především práci pro sebe a své nezaměstnané kolegy, měly by vládu v řadě kroků spíše podpořit.
Kupříkladu snižování daní podniků, s nímž vláda počítá, je přesně to, co by jejich situaci mohlo zlepšit. Nižší daně obvykle lákají investory, kteří zase nabízejí pracovní místa.
Jestli tedy odboráři skutečně chtějí vládu k něčemu dotlačit, pak by jí měly donutit k prudšímu poklesu daňových sazeb pro podniky.
Sebevražedné sklony odborářů lze demonstrovat i na jiném, ještě výmluvnějším příkladě. Odbory dlouhodobě tlačí na vysoké zdanění práce, zaměstnavatelé pak místo vytváření nových pracovních míst přemýšlejí spíše o tom, jak se angažování nových lidí vyhout.
A když už není vyhnutí, vyplácejí lidi raději načerno, aby za ně nemuseli platit vysoké pojištění. Tento mechanismus, známý jako "Schwarz systém", je oboustraně výhodný, ale jen do té doby, než přijdete o práci nebo než požádáte o důchod.
Problémy s vysokou cenou práce mají i země západní Evropy, zejména Německo, kde se už mnoho let mluví o rozhýbání ztuhlého trhu práce, který nedává to hlavní - nová pracovní místa.
Česká republika, mimo jiné i za přispění odborů, v tomto bodě západní země velmi rychle dohnala. Ovšem s tím rozdílem, že čeští občané si nemohli užít dvacet let v systému dokonalého zabezpečení jako Němci.
Nemohli prostě proto, že čas byl rychlejší, když nemilosrdně ukončil éru prohloubeného sociálně tržního hospodářství.
Lidem, kteří včera v Ostravě vykřikovali kritická hesla proti reformě, možná přijde taková argumentace zcestná. Ale při bližším pohledu do statistik je zřejmě, jak se věci mají.
Například v Karviné, kde byla v dubnu dvacetiprocetní nezaměstnanost, se o jedno volné pracovní pere neuvěřitelných 67 uchazečů, v Ostravě, kde je bez práce zhruba každý šestý je to 48 lidí.
Celostátní průměr je čtyřicet čekatelů na jedno volné místo. A tyto poměry, pokud odmyslíme sezonní výkyvy, se v posledních pěti šesti letech prakticky vůbec nemění!
Odboráři viní vládu především z toho, že tento stav nezměnila. Že nedala dostatek peněz na politiku zaměstnanosti, že nepřivedla do nejhůře postižených oblastí potřebnou infrastrukturu.
To vše může být pravda, ale i kdyby to vláda udělala, změnilo by se něco? Hrnuli by se do zón investoři po desítkách, aby mohli za vysoké mzdy zaměstnat každého, kdo přijde? A chtěl by někdo nabízená místa, když má své jisté od státu?
Ministr práce a sociálních věcí Zdeněk Škromach přiznal, že strategie výstavby průmyslových zón se zasekla na neschopnosti přitáhnout do těchto podnikatelských oáz investory. Podle něj za to mohou lidé v místech, kteří prostě zklamali.
Pravda je jiná. Zklamala vláda, zejména ČSSD, která ke svému překvapení narazila na meze své hospodářské doktríny. A ekonomická realita jí teď nutí ke změně.
Jenom odboráři ještě neprohlédli a pořád si naivně myslí, že když bude dálnice, bude práce. Nikoli. Práce bude, až se někomu u dálnice vyplatí vyrábět a až nabízené místo někdo opravdu bude chtít.
Za to se ale nedá dost dobře demonstrovat. Snad jedině kdyby do ulic vyšli investoři a protestovali proti zatuhlým odborům a málo reformní vládě. Nezaměstnaní by se k nim mohli klidně přidat. |