Z pera Pavla Klusáka
Ne že bychom chtěli marnit vysílací i posluchačský čas na to, abychom vykládali, jaké bláhovosti uvádějí česká média.
Není ale těžké konstatovat, že česká média výborně zesilují jednu českou vlastnost: odrazování od razantních a netuctových činů, jejichž příprava se tak či onak proflákne.
Když svého času přišla zpráva, že by měl Miloš Forman režírovat v Národním divadle Smetanova Dalibora upraveného, respektive kráceného, vzedmula se mohutná vlna lidových dramaturgů, kteří už z téhle informace usoudili, že majitel Oskarů a zásadní reprezentant české kultury je ztělesněný ďábel.
Forman na kritiku svého neexistujícího díla reagoval jako světový režisér, který nemá jen jednu nabídku: poděkoval se a od spolupráce ustoupil.
Nyní poskytla opera Národního divadla další sousto prognostikům v kulturní žurnalistice. Oznámila, že libretista Jaroslav Dušek a skladatel Martin Smolka chystají pro první scénu kus Nagano, začátek legendy: operu, jejíž námět se odvíjí od jednoho ze společných národních témat a novodobých mýtů, vítězství českých hokejistů na olympiádě v Japonsku.
Denní tisk se chytil zjevného paradoxu a ironii dával najevo už v titulcích: Hokejová Libuše, zněl jeden, a druhý: Kdo zazpívá Dominátora? Společný tón se nesl zhruba v rovině - to jsme zvědavi, co z téhle podivnosti vzejde.
Je zajímavé, že reakci až nenávistnou si neodpustilo médium jaksi spřízněné, které by mohlo oplývat hlubším vhledem: Harmonie, měsíčník pro vážnou hudbu a jazz, mohutně podporovaný ministerstvem kultury.
Šéfredaktor Luboš Stehlík píše hned v úvodu čísla poplašnou, ale i pohrdavou zprávu o tom, jak se ho zpráva o opeře dotkla. Naši zlatí hoši budou mít operu, vysmívá se, a okázale nechápe, jak někdo může spojit vysokou kulturu opery s tak pofidérním námětem.
Přehlíživost, s jakou črtá odsudek opery, o které neví nic, je v posledku dokumentem o něm a o jeho časopise.
Herec a po léta neselhávající scénický improvizátor Jaroslav Dušek, žák nestora nejen českého divadla, ale vůbec moderní české imaginace Ivana Vyskočila, naznačil rysy libreta, které chce sahat po patosu i absurditě, jež se protínají ve hvězdných chvílích.
I tak by ale šéf sebekonzervativnějšího časopisu měl vědět, že žádné téma nemůže chystanému dílu podrazit nohy - a současné opeře současné téma už vůbec ne.
Snad by měl Stehlíkův šok někdo prohloubit: vzít ho na divadelní hru tak bulvárního námětu, jakým je dvojitá smrt mladých milenců z navzájem znesvářených rodin!
Jak u Stehlíka obstojí opera o souchotinářce, kterou se snaží zachránit bratrstvo bohémských umělců? Neměla by se podle něj vybrat státní hymna z důstojnějšího kusu, než je ten o ševcovské slavnosti?
Hlas z Harmonie stojí za zaznamenámí, ale ne za údiv: Pro měšťáky a nedouky byla a je skutečnost vždycky málo harmonická. Neodpovídá totiž naučeným schématům. |