Z pera Lea Pavláta
V minulých týdnech a dnech se u nás mluvilo o knihách víc než obvykle. V Praze se uskutečnil mezinárodní veletrh Svět knihy. Udělovaly se literární ceny Magnesia litera.
Nepovšimnuto zato zůstalo jiné knižní téma, které má - vedle těšení se z knih a jejich oceňování - také svůj význam, přinejmenším symbolický: 10. května uplynulo rovných sedmdesát let ode dne, kdy v Německu začala několikadenní kampaň pálení knih neárijských a vůbec nacistům nepohodlných spisovatelů.
Do ohně padala díla bratří Mannů a Zweigů, Bertholda Brechta, Heinricha Heinea a desítek dalších tvůrců. "Z této hromady popela vzlétne fénix nového věku," křičel přitom v Berlíně šaman nacistické propagandy Josef Goebbels.
Ničení knih je zřejmě tak staré jako jejich psaní a vydávání - od starověku k tomu nacházíme dostatek dokladů. Jen namátkou: ve druhém tisíciletí vzaly za své tabulky se značnou částí sumerské literatury ve věhlasné Aššurbanipalově knihovně.
Ve starých Aténách se veřejně pálily spisy filosofa Protágora, v Číně ve 3. století před naším letopočtem hořely kanonické spisy předchozích generací, protože velikášský panovník Čhin Š'Chuang-ti rozhodl, že historie bude začínat od něho.
Římský císař Dioklecián nechal ve 4. století spálit tčicet tisíc papyrových svitků, které považoval za křesťanské.
Kalif Umar v 7. století poručil ohni zbytky slavné alexandrijské knihovny a o více než 800 let později padla muslimům za oběť i pohádková knihovna v byzantské Konstantinopoli.
Při řádění křesťanských obrazoborců v 8. století zase shořely statisíce nádherně zdobených rukopisů a v pozdějších staletích skončily na hranicích nesčetné spisy odporující jak papežským bulám, tak jiným soupisům, výnosům a nařízením.
Toto ničivé dílo - a leckde ve světě trvá i bez záře plamenů dodnes - má podle mého jedno společné. Bez ohledu na dobu a kulturu jakoby za ním stáli stejní lidé. Takoví, kteří vlastně nečtou.
Nepotřebují knihy, a už vůbec ne hodně knih, protože nehledají pestrost, krásu, sny a touhu. Nepídí se po vědění, podnětech k přemýšlení a rozvažování.
Ať již ničí knížky jako vládci, dav či muži víry, činí tak proto, že do jejich mysli se vtiskla slova jen několika málo knih a často, obávám se, jen jedné jediné.
Mnoho knížek totiž nepředstavuje nebezpečí. Od nich vede cesta k objevům, poznání a obohacení.
Hrozbu představuje jedno dílo. Manuál do něhož se jeho autorovi či stoupenci jednou provždy přehledně a navěky srovnal celý svět.
Český liberál, zvláště ten postmoderní, by nyní možná zvolal: Bible je tou prokletou knihou. Korán a Kapitál. Protokoly siónských mudrců, Stát a revoluce, Mein Kampf. Vše rovno.
Slyším tu předhůzku, ale nepřijímám ji. Byli a jistě jsou lidé inspirovaní dejme tomu Biblí, kteří, nedej Bože, mohou kvůli své víře sprostě zabíjet - nejinak než nacista zaslepený Mein Kampfem. To se může stát.
Zato ten, kdo se cítí inspirován Mein Kampfem, podle Bible žít nemůže. Nikdy. Čímž chci říct, že při vší zdánlivé podobnosti a relativismu, je třeba i mezi knihami rozlišovat.
Sedmdesát let, které uplynuly od pálení knih v Německu, nám připomíná, že oheň knížkám nesluší. Maje na mysli zfanatizovaný dav, který knihy do ohně vrhal, však dodávám: žádná škoda knih, které k tomuto lidi vedou.
Knížek, které jsou s to proměnit ve spáleniště nejen popsané stránky, ale posléze celý svět. |