Petr Fischer
K odchodu Jiřího Růžka a Tomáše Kadlece se schylovalo dlouho. Šéf Bezpečnostní informační služby Růžek několikrát obvinil Kadlecův Národní bezpečnostní úřad z manipulace bezpečnostních prověrek, Kadlec zase obviňoval BIS.
Nekončící vzájemné konflikty vrcholily ve chvíli, kdy Tomáš Kadlec zveřejnil, že ho BIS odposlouchává. Komunikace, která je pro fungování jakéhokoliv systému tím nejdůležitějším, dlouhodobě vázla.
 |  |  |  |  | | | Jak může sílit důvěra v bezpečnostní systém, když se národním folklorem staly spekulace o tom, který politik právě teď nechává odpouslouchávat své konkurenty? | |  |  | |  | Odstoupení obou mužů, k němuž je zřejmě donutil společný tlak premiéra Vladimíra Špidly a ministra vnitra Stanislava Grosse - premiér údajně nechtěl Kadlece, Gross zase Růžka - je proto tou nejlepší cestou, jak situaci uklidnit.
Samozřejmě pod podmínkou, že na uvolněná místa velmi rychle nastoupí lidé, kteří budou schopni nejenom obnovit přerušené spojení, ale kteří především budou chtít sloužit, nikoli hrát své vlastní hry, jako to dělali odstupující šéfové.
Najít nové schopné šéfy pro jednu službu a jeden důležitý prověřovací úřad, který dává důležitá razítka důležitým osobám na důležitých místech, bude mimořádně obtížné.
Schopní a spolehliví lidé nechodí po stovkách na chodníku, natožpak aby sami od sebe vyrostli uvnitř dlouhodobě zanesených bezpečnostních struktur.
Ale i když se nakonec takoví lidé najdou, zůstane z celého případu ve vzduchu podezření, že ve vztahu českých politiků a bezpečnostních nástrojů něco povážlivě skřípe.
Tajné bezpečnostní služby, které v současné celosvětové hysterii z ohrožení terorismem dále posilují svou roli, mají všude na světě sklon k tomu vytvořit jakýsi "stát ve státě".
Perverze moci patří k přirozenosti každé policejné struktury, ať už se jí říká jakkoliv. Na politicích potom je, tento sklon v zájmu občanů tlumit do rozumné míry. Tak, aby struktura ještě efektivně fungovala a přitom pokud možno co nejméně zneužívala své síly.
Jsou to politici, nikoli primárně lidé bezpečnostních služeb, kdo buduje důvěru v uměřené fungování bezpečnostních služeb. A to zdaleka nikoli jen kvůli tomu, že rozhodují o obsazení ředitelských postů bezpečnostních ramen státu.
Jak ale může sílit důvěra v bezpečnostní systém, když se národním folklorem staly spekulace o tom, který politik právě teď nechává odpouslouchávat své konkurenty, co zjistil a proti komu to nakonec hodlá využít?
A když se tyto spekulace v parlamentních kuloárech berou jako samozřejmá a nikterak překvapivá fakta, s nimiž se potom běžně argumentuje v médiích, jako kdyby se nemluvilo o křehké a citlivé věci, kterou důvěra v bezepečnost samozřejmě je.
Zatímco politici v zahraničí obvykle bojují s příliš velkou samostatností tajných služeb, které jsou schopny přerůst jejich hlavy a vžít se do role vůdčí politické síly, čeští političtí představitelé ze všeho nejvíc bojují s pokušením usměrňovat rozvědku a bezpečnostní úřad podle vlastních politických plánů a strategií.
Hledání vhodných nástupců Jiřího Růžka a Tomáše Kadlece, které by samozřejmě nemělo proběhnout bez konzultací s opozicí, protože to může být ona, kdo brzy převezme moc ve státě, je velmi důležitým krokem k obnovení narušené důvěry.
Ta hlavní práce ale české politiky teprve čeká. Onomu pohybu by se vědecky dalo říct "sebereflexe motivací". V praxi to tak složité není. Stačí zrcadlo a pak samozřejmě to nejpodstatnější, ale většinou i nejobtížnější - dobrá vůle. |